Potichoučké písně

Přestože se na Valentýna zvyšuje i u nás strmě odbyt květin, čokolády a plyšáků, stále ve všeobecném povědomí převažuje přesvědčení, že tím pravým českým svátkem lásky je PRVNÍ MÁJ. Ne že by většina národa znala z Máchova Máje víc, než první dva nebo čtyři verše. Ale český člověk je spořivý a oblibu prvomájového slavení lásky jistě zvyšuje i fakt, že v květnu na rozdíl od února rostou kytky na stromě, netřeba je tedy kupovat.

Zvláštní je, že se 1.5. snaží od českého svátku lásky odpoutat pozornost právě ti, kteří mají hájení našich českých trdic v popisu práce, tedy nejrůznější deklaratorní vlastenci, dělnická mládež, blok proti islámu a podobní. Již pár let si jako hlavní dějiště svého pochodování volí Brno, již pár let se jim to snaží znepříjemnit iniciativa Brno blokuje.

Svým způsobem je to ale dobrý start měsíce, který je možná měsícem lásky, ale zcela určitě především měsícem hluku a kraválu. První máj využívají s oblibou nejrůznější politické subjekty, aby připomněly, že práce je málo, je špatně placená, berou nám ji roboti, berou nám ji přistěhovalci a tak podobně. Máj je také měsíc Majálesů, studentských slavností, v nichž je mnohé dovoleno. Za Gabry a Málinky se na Majáles zpívaly vlastenské písně a pila se limonáda. V roce 1965 se stal králem Majáles Allen Ginsberg. V současnosti je Majáles většinou jen záminkou, jak naservírovat mládeži nekonfliktní popík v balíčku výjimečné akce, nicméně hluku se u toho nadělá i tak dost.

Dalšími květnovými kandidáty na otravný kravál roku jsou poslední zvonění s píšťalkami, vuvuzelami a bubínky, MS v hokeji se skákacími Čechy, kolotoče a různé jiné akce pro děti se skákacími hrady, v Brně pak ještě jako prémie přehlídka ohňostrojů Ignis Brunensis. A k tomu všemu bývá květen prvním měsícem v roce, kdy příznivé počasí podporuje zvýšenou koncentraci hlučících lidí v ulicích, v lesích i na lukách. Neberte to jako stěžování, spíš jako konstatování. Květen je zkrátka měsíc hluku a okázalosti. I ta příroda je celá hlučná a okázalá. Ptactvo v touze po seznámení obzvláště intenzivně cvrliká, rostlinstvo nás zavaluje výbuchy barev a vůní.

To vše může být v závislosti na vaší náladě i krásné, milé a okouzlující. Ale kde je v tom všem místo pro lásku, která je spíše povahy tiché, jemné a křehké? Každý má jistě svoje libůstky, nicméně sladká a láskyplná slůvka by se rozhodně měla spíš potichoučku šeptat, než důrazně řvát do ucha.

Dnešní Písně by vám měly dopřát trochu toho láskyplného ztišení. Budou to písně potichoučké, kvůli nimž je radno ztlumit malinko své reproduktory. Můžete je užívat, kdykoli vám v máji bude příliš hlučno.

Foxtrot Říkej mi to potichoučku složil Václav Pokorný, autorem textu je Jiří Mládek, noty vydal poprvé v roce 1946 R.A. Dvorský, zpívá Jiřina Salačová.

Speak Low, píseň Kurta Weilla a Ogdena Nashe, zazněla poprvé v roce 1943 v muzikálu One Touch of Venus. Od té doby ji nazpívala spousta hvězd, mužů i žen, například Billie Holiday, Frank Sinatra nebo Barbara Streisand. V obzvláště jímavé verzi zazněla díky Nině Hoss ve filmu Fénix Christiana Petzolda. Dlouho jsem hledala verzi, která by se náladou nejlépe hodila do dnešních Písní. A vítěznou interpretkou se stává: Peggy Lee.

Can’t Help Falling in Love with You je jeden z nejznámějších hitů Elvise Preslyho (singl vyšel v roce 1961). Já vás dnes seznámím s verzí Becka, která vznikla pro seriál The Man in the High Castle.

Unchained Melody, další píseň z Elvisova repertoáru. Já ji mám ale nejraději v podání Dionne Warwick. I když se do toho občas dost nepotichoučku opře, její verze, i za zvuku až pochodových bicích, zůstává zvláštně křehká.

Try a Little Tenderness pochází kupodivu už z roku 1932, proslavil ji ale až v šedesátých letech Otis Redding. Přestože se v ní explicitně praví, že na ženy je lepší jíti něžně, mnozí interpreti ji halekají jako na lesy, snad podle zásady že procítěně znamená silně. Pan Otis se naštěstí uměl ovládat, když chtěl.

Tracy Chapman předvádí na svém debutovém eponymním albu z roku 1988, že její hlas je jako stvořený pro potichoučké říkání. Pomalá píseň o rychlém autě a mladistvých iluzích.

A nakonec Pale Blue Eyes od Lou Reeda, vydaná poprvé v roce 1969 na albu The Velvet Underground. Je údajně inspirována Reedovou první láskou, která však v době jeho vzplanutí byla provdána za jiného muže. A měla prý hnědé oči. Každopádně pan Reed byl majitelem hlasu nanejvýš vhodného pro milostná vyznání.

To je pro dnešek téměř vše. Jako malý bonus je tu ještě Kurt Weill se svým rozkošným přízvukem.

 

Reklamy
Rubriky: Pondělní písně | Štítky: , , , , , , , | Napsat komentář

Písňové procitnutí

Lidská mysl je někdy podivná a její zákruty ještě podivnější. Třeba osoba X si úplně dobrovolně začne psát blog, protože má chuť lépe a více komunikovat se svými blízkými. Jde to hladce, skoro automaticky, jako dýchání. A najednou se to zadrhne, z radosti se stane povinnost, z povinnosti nepříjemnost a nakonec se zdá pravděpodobnější zdolat osmitisícovku nakupenou z chlupatých tarantulí, než se k oné bývalé radosti dobrovolně vrátit.

Protože čím delší je vaše pomlka, tím by měl být návrat velkolepější. Píšete koncepty, ale nezveřejňujete, jsou málo velkolepé. Momentálně jich tu ve virtuálním šochtlíku na dokončení čeká rovná desítka. A pak vám přijde oznámení, v níž vám blogová aplikace přeje vše nejlepší k dvěma letům od prvního přihlášení. A vás napadne, že to můžete zkusit. Prostě jen tak bez ambicí zase navázat, jakoby se nechumelilo. A že se od posledního zveřejného blogu něco nachumelilo! Vykašlat se na všechna nesplnitelná očekávání, která jsou beztak jen ve vaší hlavě.

Od dnešních Písní tedy neočekávejte, že by byly výjimečné, hluboké, jedny z nejlepších vůbec a tak podobně. Dnešní Písně prostě jen budou. Bude jich jako již tradičně sedm. A kdo uhodne, co je spojuje, má u mě keksík.

Ještě bych chtěla poděkovat knize Konec prokrastinace, díky níž jsem si po přečtení pár stránek slíbila, že než číst takové bláboly, raději přestanu prokrastinovat. A Ježíškovi alias INRImu, který je pro probuzení a znovuvzkříšení krásnou inspirací již téměž dva tisíce let.

Bobbie Gentry: Reunion (The Delta Sweete, 1968)
Bobbie Gentry je můj nejnovější hudební objev (děkuji druhé řadě seriálu Fargo). Zatím jsem ve fázi postupného seznámování se s její tvorbou a nechápu, že mi zůstala tak dlouho utajená.

 

Viggo Mortensen, George MacKay, Samantha Isler, Annalise Basso, Nicholas Hamilton, Kirk Ross a Philip Klein: Sweet Child O’Mine (Captain Fantastic OST)
Tahle hitovka od nejdrsnějších hochů, kteří kdy nosili zařízlé riflové kraťasy (Guns N‘ Roses), mě v originální verzi nikdy moc nebrala. Taková ta mužná romantika s přídechem zvětralého piva. Ovšem tato „hippie“ verze zabrnkala na struny mého hladkého srdečního svalstva. Samozřejmě hrálo roli i to, že se mi film líbil, že jsem ho viděla v té správné náladě ve Velkém sále hotelu Thermal na KVIFF. A že jsem lístky na něj získala trochu kuriozně, tedy ve facebookové soutěži. A hlavně že měl tak dobrý konec. A předčasný konec, který můžete vidět v následujícím klipu, měl přímo překrásný.

 

R.E.M.: At My Most Beautiful (Up, 1998)
První úplně opravdický, ničím nemaskovaný zamilovaný cajdák od této skupiny.
I’ve found a way to make you
I’ve found a way
a way to make you smile

 

Věra Špinarová: Já mám ráda boogie (1978)
Ano, paní Špinarová už není. A zřejmě je opravdu mrtvá. A již se neprobere. Valí bomby na nebeské Stodolní. Nebo na Stodolničce v Nebíčku? Překvapilo mě, kolik i relativně příčetných lidí miluje strašlivý vyděračský cajdák na melodii z filmu Tenkrát na západě Jednoho dne se vrátíš. Já paní Špinarovou oblibuji jen v této veselé písni, původně zpívané španělským duem Baccara. Plus ten její outfit, choroška a rošťácký výraz!

 

John Cale: All My Friends – LCD Soundsystem cover (2007)
Pokud jste neviděli film Shut up and play the hits (Will Lovelace a Dylan Southern, 2012), napravte to. Pokud jste mými přáteli, zůstaňte jimi.
Oh, if the trip and the plan come apart in your hand
You can turn it on yourself you ridiculous clown
You forgot what you meant when you read what you said
And you always knew you were tired, but then
Where are your friends tonight?

 

The Magnetic Fields: Quick! (Love at the Bottom of the Sea, 2012)
Jako předposlední, před poslední strašlivostí, se utište a rozveselte u mých oblíbených mistrů melancholické rozjásanosti a rozjuchané melancholie, americké indie popové skupiny The Magnetic Fields.

 

A nakonec slíbená strašlivost.

Lucie Bílá: Desatero
Řetězcem asociací jsem se od paní Špinarové dostala k písni Leonarda Cohena Hallelujah. Která je smyslná, erotická, blasfemická a krásná. A taky dokola przněná mnohými coververzemi, zpívanými většinou lidmi, kteří si nepřečetli text. A pokud ano, nevnímali ho. A pokud vnímali, nepochopili. Vzpomínám si na jeden bizarní moment z jedné z talentových šou. Mladý muž, finalista soutěže, zapěl právě píseň Hallelujah. Zapěl ji jako svatouškovskou modlitbičku něcistů, kteří sice nechodí pravidelně do kostela a nežijí podle Desatera (ale tak maximálně podle Šestera), ale vědí, že TAM NAHOŘE NĚCO JE! A navíc ji věnoval mamince. Ano, píseň, kde se zpívá: „And remember when I moved in you, the holy dove was moving to and every breath we drew was Hallelujah“. Veliká nádhera. Verze Lucie Bílé na text Gábiny Osvaldové má tu výhodu, že kvůli její naprosté mimóznosti ji aspoň nelze brát vážně. No i když…

Berte to jako recept na kulajdu, drazí přátelé. A užijte si povelikonoční týden.

 

Rubriky: Pondělní písně | Štítky: , , , , , , , , , | Napsat komentář

The Soul of Sharon Jones

V pátek 18. listopadu zemřela ve věku 60 let na rakovinu slinivky, „po tříletém hrdinném boji s nemocí“, zpěvačka Sharon Jones. Většinou jsou mi takové fráze z duše protivné, ale v tomto případě je mluvit o boji více než na místě. Sharon Jones o své nemoci hovořila, zpívala, snažila se ji porazit svou energií, kvůli které se jí někdy říkalo James Brown v sukni. Kdyby se rakovina opravdu dala vyléčit odhodláním, nasazením, vírou a optimismem, neměla by u paní Jonesové nejmenší šanci.

Ostatně i hudební kariéra této rodačky z města Augusta (další věc, která ji spojovala s Jamesem Brownem) v americké Georgii měla podobu dlouhého boje. Začínala jako zpěvačka v kostelním sboru, od počátku sedmdesátých let se pokoušela prosadit jako zpěvačka funková. Snažila se marně získat smlouvu u některého hudebního vydavatelství, ale jak jí natvrdo řekl jeden producent, byla „příliš černá, malá, tlustá a ošklivá“, aby měla šanci na úspěch. Na pár let to dokonce vzdala, pracovala například jako bachařka ve vězení nebo černá šerifka (sic!) pro jednu banku.

Průlom přišel v roce 1996, kdy dostala nabídku na kšeftík jako vokalistka ve studiu při nahrávání nového alba Lee Fieldse. Producenty Gabriela Rotha a Philipa Lehmana její výkon zaujal natolik, že s ní natočili song Switchblade. Ten se objevil na albu Gimme the Paw, které vyšlo pod křídly Desco Records, jejich nového brooklynského vydavatelství. Sharon Jones doprovázeli Soul Providers, studiová kapela, která se během let transformovala (spolu se zrodem labelu Daptone Records) na The Dap-Kings. Jejich první společné album vyšlo v roce 2002 pod názvem Dap Dippin‘ with Sharon Jones and the Dap-Kings. A tak se Sharon Jones začala v už poměrně zralém věku stávat populární. Sice ji nehráli v rádiích, ale v jistých kruzích se začalo vědět, že je vážně dobrá. Písně Sharon Jones and the Dap-Kings se začaly objevovat v reklamách a na soundtracích k populárním filmům a seriálům. V letech 2007 a 2008 hostovala na Lou Reedově turné Berlin jako vokalistka spolu s Anthonym/Anohni, která jí věnovala následující vzpomínku:

We sang and travelled together as Lou Reed’s background singers on the restaging of „Berlin“ and we had a real laugh! By power of example, you gently pushed me to sing with more guts! Thank you for that. You were born to sing, Sharon, and I am so glad you got the chance to share that with the world. xxxx

V roce 2009 nazpívala duet s Michaelem Bublé pro jeho album Crazy Love. První nominace na ceny Grammy se dočkala až v roce 2014 za album Give the People What They Want. V roce 2015 měl na festivalu v Torontu premiéru dokumentární film o jejím životě a kariéře Miss Sharon Jones!.

A vy už nyní máte jistě dostatek indicií, abyste uhodli, komu budou věnovány dnešní Písně.

Začneme již výše zmíněnou písní Switchblade (která byla mimochodem původně plánována pro zpěváka-muže) – The Soul Providers a Sharon Jones.

Poprvé jsem Sharon Jones zaznamenala právě jako vokalistku Lou Reeda, který zjevně neměl problém nechat ji za sebe občas zaskočit. Živá verze Sweet Jane byla nahrána na koncertu v Sydney, v lednu 2007.

Ovšem vyhledat si i její sólové věci mě přiměla až fascinující verze folkové klasiky Woody Guthrieho This Land Is Your Land, kterou jsem zaslechla na konci jednoho dílu Odložených případů.

Píseň Get Up and Get Out (z alba Give the People What They Want) je sice o rozchodu, Sharon Jones z ní ale udělala bojovnou píseň proti rakovině. V pařížské Olympii předvedla v květnu 2014 skvělou šou, která je na youtube k vidění v celé kráse. V úvodu k písni láskyplnně paroduje Tinu Turner a její tradiční úvod k hitu Proud Mary.

Sharon Jones se v roce 2015 vydala na letní turné s názvem Wheels of Soul s bluesovou skupinou Tadeschi Trucks Band. Zde jejich společná verze písně She Ain’t a Child No More z alba I Learned the Hard Way (2010).

Letos v létě se Sharon Jones objevila v reklamě na luxusní automobil 2017 LINCOLN MKZ, pro níž s The Dap-Kings nahrála novou verzi písně Midnight Rider od The Allman Brothers.

A na závěr si dáme píseň Retreat!, k níž existuje výborný animovaný klip od Lizzi Akana. Neohrožená Červená karkulka Sharon Jones si v něm poradí ne s jedním, ale s celou armádou zubatých vlků.

Užijte si s paní Jonesovou krásný začátek nového týdne, drazí přátelé. A buďte neohrožení. Proti rakovině vám to sice nepomůže, ale užijete si tak mnohem víc zábavy.

Rubriky: Pondělní písně | Štítky: , , , , | Napsat komentář

Klaním se, Měsíci

Dnes naši noční oblohu prozáří největší úplněk za 68 let. Tedy pokud u vás není, stejně jako u nás, zataženo. Ovšem i pokud zataženo je a úplněk se projevuje jen jako silná záře za mraky, nemusíte zoufat. Úplněk své magické schopnosti projeví i pod rouškou kumulované vlhkosti; můžete kvůli němu otéct, své dítě díky němu lépe odstavíte nebo přímo nečekaně porodíte. Blahodárné rostliny je vhodné při úplňku trhat, vyrábět z nich masti, výluhy a jiné produkty, dokonce i hnojit. Ale pozor, Měsíc škodí! I tři dny po úplňku!

Při úplňku se prý hůře spí, snad vám tedy přijde vhod dnešní sestava písní zastřešená slovem MĚSÍC.

Zablesklo se –

déšť utichl a v lese

zazářil měsíc

Blue Moon of Kentucky je velký bluegrassový hit z roku 1946 od velkého Billa Monroa. V roce 1954 byl nazpíván Elvisem Presleyem, v roce 2002 byl Knihovnou Kongresu USA zařazen do pokladnice hudebních nahrávek – National Recording Registry. Následující verze skupiny Rangers/Plavci/Rangers asi není tou nejlepší na světě, nicméně právě tuto verzi jsem poprvé slyšela už jako batole. A vysoký hlas toho pána mě již tehdy nemálo fascinoval.

Když od Modrého měsíce odpářete Kentucky, máte tu jiný slavný hit, jazzový standard Blue Moon. V roce 1937 ho napsali Richard Rodgers a Lorenz Hart a od té doby se dočkala bezpočtu nejrůznějších verzí. Já mám pro vás dnes jednu z těch nejznámějších, od Elly Fitzgerald.

U melancholických písní a zastřených ženských hlasů ještě chvíli zůstaneme a necháme si Monikou Načevou povědět, že Měsíc je osamělý místo. Píseň pochází z alba Nebe je rudý (1996). Klip natočil Tomáš Mašín, který se o mnoho let později proslavil jako režisér vystajlovaného filmu o Egonu Bondym 3 sezóny v pekle.

Vždycky mě hrozně iritovalo, když se někdo rozhodl pojmenovat své dílo stejně, jako se jmenuje už jiné starší a slavné dílo. Člověku se to pak darmo plete. Nicméně Beckovi jsem ochotna odpustit. Beckova Blue Moon je stará necelé dva roky, pochází z alba Morning Phase, vydaného na počátku roku 2014.

A teď by to chtělo nějakou rozjásanou veselou píseň o vážných věcech. Mňága a Žďorp, skupina z Valašského Meziříčí, vydala v roce 1994 album Nečum a tleskej (vol.2). A na něm zářila písnička Měsíc, postmilostný duet frontmana Petra Fialy a hostky Míši Klímkové.

O Měsíci se samozřejmě nezpívá jen v češtině a v angličtině. Například ve francouzštině je Měsíc (La Lune) rodu ženského. A tak není divu, že když se mu, tedy vlastně jí, nějaký muž otevře, svěří se se svými bolestmi a vztahovou nejistotou, škodolibá Luna se mu jen vysměje. Přesně jako v písni J’ai demandé à la lune (Zeptal jsem se Luny) od francouzské skupiny Indochine. Touto písní z roku 2002 se novovlnná skupina z osmdesátých po dlouhé době vrátila ke své dřívější popularitě.

LP Sklípek Yvonne Přenosilové byla jedna z nejoblíbenějších desek mého prepubertálního věku. Když rodiče nebyli doma, pustila jsem si ji na plné pecky a zkoušela napodobit svébytný styl zpěvu paní Přenosilové. Píseň Měsíc (hudba: Karel Mareš, text: Eva Jarošová) se mi obzvlášť líbila, nejraději jsem ji poslouchala hlavou dolů a představovala si, že tančím na stropě.

A to je pro dnešek vše. A kdybyste snad ani po sedmici Pondělních písní nemohli usnout, mám pro vás na závěr jednu z mých oblíbených papundeklových televizních pohádek, jejíž název jsem si pro dnešní blog vypůjčila.

Za dlouhé noci

mudruje opice jak by

uchopila měsíc

Obě haiku pochází z knihy Pod tíhou měsíce, Výběr z haiku v překladu Antonína Límana. Autorem je Masaoka Šiki.
Rubriky: Pondělní písně | Štítky: , , , , , , | Napsat komentář

Bububu!

Dneškem, tedy 31.říjnem, začíná trojice dní, v nichž se naše kulturní oblast obrací k věcem nadpozemským, záhrobním, strašidelným. Kdy se hranice mezi světy zdá nějak prostupnější než kdykoli jindy. Nejprve přichází Halloween, slavený v předvečer Všech svatých (All Hallows‘ Eve, odtud i sám název). Rozvinul se na Britských ostrovech a je to asi nejpěknější evropská ukázka synkretismu, i když kam se hrabeme na Ameriku nebo Asii. Prvního listopadu přichází krásný svátek Všech svatých, druhého následuje Památka zesnulých aka Dušičky.

Na Halloween je náhle nadosah ruky všechno zásvětní, můžeme se dotknout duchů, strašidel a jiných nadpřirozených bytostí. A ony se mohou dotknout nás. V Palahniukově knize Zatracení je Halloween jediným dnem, kdy se duše z pekla mohou podívat zpět na zemi a vykoledovat si sladkosti, které jsou v pekle tou nejtvrdší měnou.

Není zcela jisté, proč se vlastně na Halloween lidé převlékají za strašidla a chodí koledovat. Liší se i teorie, proč se vyrábějí strašidelné lucerny z dýní. Možná tím máme duchy, ďábly a jiné potvory ošálit, možná uchlácholit, možná se s nimi dokonce skamarádit. Nejrůznější představitelé těch jediných a pravých náboženství vyzývají k bojkotu tohoto zvrhlého pohanského svátku. Jakoby snad Halloween by v nějaké opozici ke Všem svatým a Dušičkám. Přitom se s nimi spojuje v krásnou triádu dní, v nichž můžeme relativně bezpečně myslet na věci, které se jindy snažíme vytěsňovat. Jsou to svátky svíček, rozzářených hřbitovů, vzpomínek na drahé zesnulé. Ostatně při uplakaném počasí, které většinou na přelomu října a listopadu panuje, člověka temné myšlenky přepadají tak nějak přirozeně. A tyto svátky nám umožní je kanalizovat, dávají nám návod, jak s nimi naložit. A navíc je v obchodech k dispozici veliká spousta svíček, bez nichž to v době mizejícího světla prostě nejde.
Díky tomu všemu je možné se dostat do nálady, kdy je vám sice smutno, ale není to smutno úplně nepříjemné, ani ochromující. Nebo do stavu, kdy se bojíte, ale bojíte se rádi. A právě takové by měly být dnešní Písně. (Technická poznámka: WordPressu se nějak nechce vkládat videa, tentokrát jsou tedy názvy písní klikací. Klid vás odvede na youtube.)

john-cale

John Cale: Fear is a Man’s Best Friend (album Fear, 1974)

Darkness warmer than a bedroom floor
Want someone to hold me close forever more
I’m a sleeping dog, but you can’t tell
When I’m on the prowl you’ld better run like hell
You know it makes sense, don’t even think about it
Life and death are just things you do when you’re bored
Say fear’s a man’s best friend
You add it up it brings you down

skeleton
The White Stripes: Little Ghost (album Get Behind Me Satan, 2005)
Little ghost, little ghost
One I’m scared of the most
Can you scare me up a little bit of love?
I’m the only one that sees you,
And I can’t do much to please you
And it’s not yet time to meet the lord above The first moment that I met her
I did not expect a specter
When I shook her hand I really shook a glove
She looked into me so sweetly
And we left the room discreetly
No one else could know the secret of our love
regina_warner_bros4
Regina Spektor: Ghost of Corporate Future (album Soviet Kitsch, 2004)
„And people are just people,
They shouldn’t make you nervous.
The world is everlasting,
It’s coming and it’s going.
If you don’t toss your plastic,
The streets won’t be so plastic.
And if you kiss somebody,
Then both of you’ll get practice.“ „The world is everlasting
Put dirtballs in your pocket,
Put dirtballs in your pocket,
And take off both your shoes.
‚Cause people are just people,
People are just people,
People are just people like you.
People are just people,
People are just people,
People are just people like you.“
do-bad-things
Jace Everett: Bad Things (singl vyšel 2005, na albu True Blood OST v roce 2009)
When you came in the air went out
And all those shadows there filled up with doubt
I don’t know who you think you are
But before the night is through
I wanna do bad things with you
I wanna do real bad things with you
hawkins
Screamin‘ Jay Hawkins: I Put a Spell on You (1956)
I put a spell on you because you’re mine
You better stop the things that you do
I ain’t lyin‘, no, I ain’t lyin‘
I just can’t stand it babe
The way you’re always runnin‘ ‚round
I just can’t stand it, the way you always put me down
I put a spell on you because you’re mine
universal-horror-films
 Bobby „Boris“ Pickett: Monster Mash (album The Original Monster Mash, 1962)
I was working in the lab, late one night
When my eyes beheld an eerie sight
For my monster from his slab, began to rise
And suddenly to my surprise He did the mash, he did the monster mash
The monster mash, it was a graveyard smash
He did the mash, it caught on in a flash
He did the mash, he did the monster mash

From my laboratory in the castle east
To the master bedroom where the vampires feast
The ghouls all came from their humble abodes
To get a jolt from my electrodes

nightmare
Danny Elfman: This is Halloween (z filmu Tima Burtona The Nightmare Before Christmas)
Boys and girls of every age
Wouldn’t you like to see something strange? Come with us and you will see
This our town of Halloween

This is Halloween, this is Halloween
Pumpkins scream in the dead of night

This is Halloween, everybody make a scene
Trick or treat till the neighbors gonna die of fright
It’s our town, everybody scream
In this town of Halloween

I am the one hiding under your bed
Teeth ground sharp and eyes glowing red

I am the one hiding under your stairs
Fingers like snakes and spiders in my hair

This is Halloween, this is Halloween, Halloween! Halloween! Halloween! Halloween!

dia-de-muertos-2-760x300
Tak bububu vespolek, drazí přátelé!!!!
Rubriky: Pondělní písně | Štítky: , , , , , , | Napsat komentář

Písně cenou poctěné

Ve čtvrtek 13.října oznámila Švédská akademie, že se letošním laureátem Nobelovy ceny za literaturu stává Bob Dylan, jelikož „vytvořil nový způsob poetického vyjádření v rámci veliké americké písňové tradice“. Někteří se radují, pro jiné je to znevážení ceny za literaturu, a vtipně se tázají, kdy dostane Keith Richards cenu za chemii. Já bych si dovolila ocitovat Ezru Pounda, který Nobelovu cenu pro Dylana glosoval asi nejtrefněji: „poezie začíná odumírat, jakmile se příliš vzdálí hudbě“. Co na tom, že to řekl před několika desítkami let.

V dnešních Písních omezím vlastní slova na minimum a nechám mluvit Boba Dylana. Respektive nechám texty jeho písní promlouvat za něj, on sám se totiž už dlouho jinou formou k ničemu nevyjadřuje, oznámení Švédské akademie nechal rovněž bez komentáře. Vynasnažím se, aby byly dylanovské Písně co nejpestřejší.

I want you pochází z veleslavného alba Blonde on Blonde (1966). Na textu je fascinující opakování čirého milostného vyznání („Honey, I want you, so bad“) prolínající typicky dylanovské hromadění nejrůznějších bizarních pouličních výjevů. To všechno v jásavém hudebním hávu. Následující klip pochází z doporučeníhodného filmu Todda Haynese I’m not there, z asi nejlepšího filmu o Dylanovi, který kdy vznikl a mohl vzniknout.

Now your dancing child with his Chinese suit
He spoke to me, I took his flute
No, I wasn’t very cute to him – Was I ?
But I did though because he lied
Because he took you for a ride
And because time was on his side
And because I ..
I want you, I want you
Yes, I want you so bad
Honey, I want you.

Za rok po albu Blonde on Blonde následovalo John Wesley Harding, čirá countrywesternhudbamusic, řečeno se slavnou scénkou divadla Sklep. Následující píseň vypráví o muži, který si takhle ráno vyšel ven. A neuvěříte, co se stalo potom!

As I went out one morning
To breathe the air around Tom Paine’s
I spied the fairest damsel
That ever did walk in chains
I offer’d her my hand
She took me by the arm
I knew that very instant
She meant to do me harm.

„Depart from me this moment“
I told her with my voice
Said she, „But I don’t wish to“
Said I, „But you have no choice“
„I beg you, sir“, she pleaded
From the corners of her mouth
„I will secretly accept you
And together we’ll fly south“.

Just then Tom Paine, himself
Came running from across the field
Shouting at this lovely girl
And commanding her to yield
And as she was letting go her grip
Up Tom Paine did run
„I’m sorry, sir“, he said to me
„I’m sorry for what she’d done“.

Ano, Knockin‘ on Heavens Door je strasně provařená. Ale pochází z filmu Pat Garrett a Billy the Kid, k němuž mám silný osobní vztah. Takže tu prostě bude. Bob Dylan si ve filmu zahrál jednu z významných vedlejších rolí a složil pro něj několik melodií, včetně této.

Mama, take this badge off of me
I can’t use it anymore
It’s gettin‘ dark, too dark to see
I feel like I’m knockin‘ on heaven’s door

Píseň Series of Dreams vznikla původně pro album Oh Mercy (1989), nakonec se na něj ale nevešla. V upravené verzi vyšla v roce 1991 v rámci The Bootleg Series Volumes 1-3.

Thinking of a series of dreams
Where the time and the tempo fly
And there’s no exit in any direction
‚Cept the one that you can’t see with your eyes
Wasn’t making any great connection
Wasn’t falling for any intricate scheme
Nothing that would pass inspection
Just thinking of a series of dreams

Album World Gone Wrong vyšlo v roce 1993 a je mnohem méně známé, než by si zasloužilo. Temné texty a hudební návrat k bluesovým a folkovým kořenům. Poslechněte si píseň Blood in my Eyes z tohoto krásného alba.

Woke up this morning, feeling blue
Seen a good looking girl, can I make love with you
Hey, hey, babe, I got blood in my eyes for you
Hey, hey, babe, I got blood in my eyes for you
I got blood in my eyes for you, baby
I don’t care what in the world you do.

I went back home, put on my tie
Gonna get that girl that money will buy
Hey, hey, babe, I got blood in my eyes for you
Hey, hey, babe, I got blood in my eyes for you
I got blood in my eyes for you, baby
I don’t care what in the world you do.

V roce 2000 měla premiéru filmová adaptace románu Michaela Chabona Wonder Boys, Bob Dylan k ní složil titulní píseň, za níž v následujícím roce získal Zlatý globus i Oscara.

A worried man with a worried mind
No one in front of me and nothing behind
There’s a woman on my lap and she’s drinking champagne
Got white skin, got assassin’s eyes
I’m looking up into the sapphire tinted skies
I’m well dressed, waiting on the last train
Standing on the gallows with my head in a noose
Any minute now I’m expecting all hell to break loose
People are crazy and times are strange
I’m locked in tight, I’m out of range
I used to care, but things have changed

 

Následující píseň pochází z alba Tempest vydaného v září roku 2012. Duquestne Whistle jako jedinou píseň na albu nenapsal sám, ale se svým občasným spolupracovníkem Robertem Hunterem. Kromě toho, že je celá výborná, a Dylan v ní neodolatelně předvádí Armstrongovský chraplák, má i skvělý klip (r. Nash Edgerton) s lehce cynickým koncem.

Can’t you hear that Duquesne whistle blowing?
Blowing like the sky’s gonna blow apart
You’re the only thing alive that keeps me going
You’re like a time bomb in my heart

I can hear a sweet voice steadily calling
Must be the mother of our Lord

Listen to that Duquesne whistle blowing
Blowing like my woman’s on board

A na závěr jedno upřímné přání panu Dylanovi za použití textu jeho písně Forever Young:

May your hands always be busy
May your feet always be swift
May you have a strong foundation
When the winds of changes shift
May your heart always be joyful
And may your song always be sung
May you stay forever young
Forever young, forever young
May you stay forever young.

A vám, drazí přátelé, přeji krásný nový týden. Je jedno, jestli bude slunečno s vysokou modrou oblohou nebo šedivě upršeno. Písně Boba Dylana se hodí úplně ke všemu.

Rubriky: Pondělní písně | Štítky: , | Napsat komentář

Písňové liškování

Momentálně v Brně probíhá 5. ročník festivalu Janáček Brno. Někteří naivní diváci, abych se přímo nejmenovala, se těší na jistě silné operní zážitky, jiní ve festivalu a jeho úrovni spatřují vtělení svých úspěchů. Ale najdou se i škarohlídové, kteří upozorňují na poněkud nevyhraněnou dramaturgii a jistou provinčnost.

Nejlepší náměstek primátora Matěj Hollan se na Facebooku vlastnoručně poplácává po ramenou za zabezpečení pravé důstojnosti festivalu, případně nyje nad pochvalou samotného Roberta Carsena. Přemýšlím, zda z pana Carsena udělala nejlepšího současného světového režiséra ona pochvala, nebo zda jím v očích páně Hollanových byl již dříve. Faktem ovšem je, že z málo čeho čiší provinčnost tak, jako z dojemně nadšené ochoty místních brát smrtelně vážně každou zdvořilostní frázi kočovného zahraničního umělce.

Mně jako laikovi je vlastně celkem jedno, zda se festival může pochlubit nějakou skutečnou janáčkovskou premiérou. Jako osoba, která se momentálně snaží nasávat operní zkušenosti, jsem vděčná téměř za všechno, co mi organizátoři takhle pěkně přivezou až pod nos. Samozřejmě by se mi velmi líbilo, kdybych si na festivalu mohla dopřát kompletní přehlídku Janáčkových oper. Ale na zítřejší operu The Cave se nepokrytě těším, i když mám podezření, že by se toto představení dalo napentlit v podstatě na jakýkoli festival, nejen ten janáčkovský.

Tématem dnešních Písní nebude ani provinčnost, ani pochvaly, ani zdvořilost, ani touha po výjimečnosti. Tématem Písní budou lišky. Uznávám, že je malinko dětinské mít spojeného velikána Janáčkova formátu především s liškami. Ale je to tak. Liška je to první, co se mi při myšlence na Janáčka vybaví. Příhody lišky Bystroušky byly první Janáčkovou operou, kterou jsem viděla. A lišky mám v oblibě už od předškolního věku. Tak tedy vzhůru za rezavým ocasem!

Je zvláštní, jak se mění obecná popularita nejrůznějších zvířat. Koťata jsou populární konstantně, psi jsou nejvhodnější pro generování patosu. Ale sovy, vlci, motýli, jeleni, lišky…ti všichni se na piedestalu oblíbených motivů střídají podle jakýchsi záhadných algorytmů. Lišky jsou populárním motivem především u alterantivnějších tvůrců. Design markety jsou lišek plné, můžete se liškami obalit doslova od hlavy až k patě. A pak si u toho doma můžete pustit album Láska Bystrouška od Lukáše Grygara.

Singl Foxy Lady kapely The Jimi Hendrix Experience vyšlo na konci roku 1967 a stala se z něj asi nejpopulárnější Hendrixova píseň. Podle časopisu Rolling Stone jde o 153. nejlepší píseň všech dob.

Erotičnost lišek je nepopiratelná, zjevně ji silně vnímají všechny národy, které se s liškami kdy setkaly. Dokonce i Slováci!

V japonské kultuře hrají lišky (kitsune) a liščí démoni (nebo spíš démonky) zcela zásadní roli. Lišky mívají magické schopnosti, dokáží se proměňovat v lidi, jsou mazané a stejně jako v naší kultuře jsou to bytosti ambivalentní. Mohou vás nepěkně napálit, ošálit, svést z cesty, nebo vám mohou přinést bohatství, štěstí a mnohé slasti. Nebo všechno dohromady. Memoáry takové jedné japonizující liškodlačky sepsal Viktor Pelevin. Píseň o liščí svatbě nazpívala japonská hvězda Hatsune Miku.

Paní Liška, kultovní pohádka mého dětství, vznikla pro pásmo Studio kamarád. Skvělá titulní píseň je dílem skladatele Milana Dvořáka a dramaturga a scénáristy Jiřího Chalupy. V pohádce naleznete mnohou moudrost a jiné poučení, ale pokud nemáte čas, užijte si alespoň tuto bezkonkurenční odrhovačku.

Po papundeklověplyšové nádheře si dáme trochu toho glamrocku. Britští Sweet zůstali sice poněkud ve stínu slavnějších glamrockových kapel, ale své chvíle intenzivního úspěchu si svého času také užili. Píseň Fox on the Run z roku 1975 byla projevem jejich snahy o trochu tvrdší a méně nasládle popový zvuk. Jde o jejich nejprodávanější singl vůbec.

Měla jsem sto chutí dnešní písně škodolibě zakončit supervlezlou hitovkou What does the Fox say?, ale pak se mi vás malinko zželelo. A tak to pro dnešek zakončíme krotkou písní Foxy Foxy od Mott the Hoople, o jejichž vůbec největší hit All the Young Dudes se postaral David Bowie.

Foxy Foxy come out tonight
Foxy Foxy it’ll be alright
Foxy Foxy oh let me into your heart
Foxy Foxy give me one more chance
Foxy Foxy give me one more dance
Foxy Foxy don’t let them keep us apart
Foxy Foxy don’t neglect me
Foxy Foxy please don’t reject me
Foxy Foxy don’t let it end ‚fore it starts

A to je pro dnešek vše. Přeji vám dobrou pondělní noc, ať vás lišky svádí celou noc!

A kdybyste z toho svádění byli příliš rozrušeni, pusťte si na uklidnění a na usnutí pěknou pohádku.

Rubriky: Pondělní písně | Štítky: , , , , , , , | Napsat komentář