Le Déjeuner des canotiers

Dovolte mi zahájit novou nepravidelnou rubriku „Výpisky z četby“. Tento pochází z knihy Zajíc s jantarovýma očima, v níž mladý anglický keramik Edmund de Waal zpětně rekonstruuje původ a osudy rodinné sbírky 264 kusů necuke. Zakladatelem sbírky byl Charles Ephrussi, významný pařížský sběratel, znalec umění a mecenáš konce 19. století. A mimo jiné předobraz (respektive jeden z předobrazů) Proustova Charlese Swanna. Následující úryvek nabízí možnost hlubšího poznání Renoirova slavného obrazu Le Déjeuner des canotiers (Snídaně veslařů).
Pierre-Auguste_Renoir_-_Le_Déjeuner_des_canotiers

Pierre-Auguste Renoir: Le Déjeuner des canotiers (1881)

„…Právě na takovémto prostředí (známé výlety impresionistů a jejich přátel na lodičkách po Seině na okraj Paříže, pozn.supitwist) se odráží Renoirova bravura v obraze Le Déjeuner des canotiers, oběd výletníků na loďkách. Je na něm zachyceno příjemně zahálčivé odpoledne v Maison Fournaise, což byla restaurace hned u Seiny, která se v té době právě stala jedním z oblíbených míst, kam se Pařížané mohli dostat při celodenním výletě vlakem. Skrz listoví stříbřitě šedých vrbiček prosvítají lodě a otevřený člun. Červenobíle pruhované plátno hosty chrání před slunečním žárem. V Renoirově novém světě plném malířů, mecenášů a hereček už je po obědě a všichni jsou přátelé. Postavy na plátně kouří, popíjejí a povídají si spolu mezi spoustou prázdných lahví a zbytků jídla, které ještě nebyly sklizeny ze stolu. Žádná pravidla ani řád tu neplatí.

Herečka Ellen Andréeová v klobouku zdobeném květy právě nese ke rtům sklenici. Baron Raoul Barbier, ještě před časem major v koloniálním Saigonu, má hnědou buřinku posunutou do týla a o něčem se baví s mladičkou dcerou majitele restaurace. Její bratr stojí v popředí, na hlavě má slamák jako profesionální veslař a sleduje, jak ostatní obědvají. Caillebotte v bílém nátělníku a se slaměným kloboukem na hlavě působí svěže a uvolněně, sedí obkročmo na židli a dívá se na mladou švadlenku Aline Charigotovou, Renoirovu milenku a budoucí manželku. Sedící Paul Lhôte, žurnalista a spisovatel, jednou paží majetnicky objímá herečku Jeanne Samaryovou. Je to to pravé prostředí pro usměvavé rozhovory a flirtování.

A najdeme zde i Charlese. Je to ten muž stojící až úplně vzadu, v cylindru a černém obleku. Mírně se odvrací, dopřeje nám pouze letmý pohled. Jen tak tak zahlédneme ty jeho rudohnědé vousy. Hovoří s nedbale oholeným Laforguem, mladíkem s upřímnou tváří, který má jako správný básník na hlavě dělnickou čapku a na sobě něco, co by snad mohlo být i manšestrové sako.

Dost pochybuji, že by si Charles v tom horkém letním slunci vyrazil na výlet na lodičkách v těch svých typických benediktinských šatech z tmavé a těžké látky a že by si na hlavu vzal místo slamáku cylindr. Tohle je prostě vtípek pro zasvěcené, jeho přátelé si dělají legraci z té jeho uniformy mecenáše umění a Renoir naznačuje, že mecenáši a kritici jsou potřeba, aspoň někde v pozadí, na okraji, dokonce i v ty nejslunnější a nejsvobodnější dny.

Ten obraz komentuje i Proust, všímá si „aristokraticky působícího muže… Má na hlavě cylindr, ačkoli je na výletě na lodičkách, kde něco takového rozhodně není namístě, což dokazuje, že pro Elstira není jen obyčejným modelem, ale je to jeho přítel, možná dokonce mecenáš.“ Charles do té společnosti evidentně nezapadá, nicméně je to malířův model, přítel a patron, a tak se ocitl na plátně. Charles Ephrussi – tedy přinejmenším jeho zpola odvrácená hlava – vstupuje do dějin umění.“ (str. 100)

Charles ovšem časem začal do společnosti impresionistů nezapadat čím dál tím víc. A to kvůli svému židovskému původu. Zatímco třeba takový Degas byl zásadovým odpůrcem židovských peněz již od počátku a Renoirovi vyčítal, že pracuje pro bohaté židovské rodiny na zakázku, Renoir si na přítelův původ vzpomněl až ve chvíli, kdy se projevil jeho „židovský vkus“. Oblíbil si totiž Gustava Moreaua, jehož tvorbou impresionisté vesměs pohrdali. Nechme promluvit přímo Renoira: „Bylo od něj chytré, že se zaměřil na Židy, že ho napadlo používat na obrazech zlatou… Však mu na to skočil i sám Ephrussi, a to jsem byl přesvědčený, že tenhle člověk má rozum! A pak k němu jednoho dne přijdu na návštěvu a najednou mám přímo před očima jeden z Moreauových obrazů!“ (str. 105) Renoirovy soudy o „židovském umění“ případně o „gout Rothschild“ nicméně byly až roztomile nevinné v porovnání s takovými velikány antisemitismu, jako byl například Edouard Drumont, autor knihy La France Juive (Židovská Francie, 1886). V jeho textech se setkáváme s dobře známým židovským spiknutím, vzájemnými sňatky propletenými mocnými rodinami, s ohavnými Židy s velkými nosy, kteří ve svých umaštěných kaftanech řídí z temných koutů své pohůnky mnouce si spokojeně ruce. Tyto extrémní hlasy získávaly čím dál větší prostor. Celý obludný rozměr francouzského antisemitismu se projevil v dobře známé Dreyfusově aféře, která ostře rozdělila pařížskou společnost.

„Společnost poznamenaly seismické praskliny, které ji rozdělily na dva tábory: antidreyfusardy a dreyfusardy. Mnoho přátelství se ocitlo v troskách, docházelo k rozkolům v rodinách. V salonech, kde se předtím scházeli Židé a skrytí antisemité, začala vládnout vyloženě nepřátelská atmosféra. Z Charlesových uměleckých přátel se nejzarputilejším antidreyfusardem stal Degas. Přestal mluvit nejenom s Charlesem, ale i se svým malířským kolegou Pissarem, jenž byl také Žid. O Dreyfusově vině nepochyboval ani Cézanne a Renoir se začal k Charlesovi a jeho židovskému umění stavět vysloveně odmítavě.“ (str. 123)

A teď se na obraz můžeme podívat znova. Jak snadno se nezávazná lehkost, radost ze života a bezstarostnost dala zakalit absurdní nenávistí a uplatňováním kolektivní viny. O pouhých třináct let později se nálada ve společnosti natolik změnila, že by Charles Ephrussi už na obraze těžko našel místo.

„Paříž už pro Charlese neznamenala to co dříve. Stal se z něj světák, jemuž společnost najednou zavírala dveře před nosem, mecenáš ignorovaný některými z umělců, které předtím podporoval.“ (str. 124)

Zdroj výpisků:
Edmund de Waal: Zajíc s jantarovýma očima (překlad Lucie Johnová, vydala Euromedia Group – Ikar, 2012, 1. vydání)

 

 

 

 

Reklamy

supitwist se představuje:

Iniciály: VH *** Nacionále: narozena 8.1., žije v Brně *** Předměty studia: nederlandistika, filmová věda, mezinárodní vztahy. Vše jsem studovala ráda. *** Živí se: psaním, čtením, překládáním *** Baví se: filmy, hudbou, literaturou, uměním, projekty, skládáním origami, cestováním, mobilními aplikacemi
Příspěvek byl publikován v rubrice Literatura, Výpisky z četby, Výtvarné umění se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Le Déjeuner des canotiers

  1. Zjišťuji, že je mně nějak neúměrně protivné, když se někdo dá na antisemitismus nebo jinou nepěknost, aby zakryl zcela osobní spor. No nic, stejně mě na Renoira nikdy moc neužilo…

    To se mi líbí

  2. Pingback: No place like home | supitwist

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s