Vyvařené písně

Minulý týden jste se museli obejít bez pravidelné dávky písní. Dlela jsem totiž na filmovém festivalu v Karlových Varech a pokud jsem už měla nějaký čas navíc, psala jsem v presscentru blogísky pro FullMoon. Ano, měla jsem si tedy pondělní blog napsat předem a v pondělí ho jen zveřejnit. Ovšem to bych v týdnu před festivalem nesměla mít na práci mnohem důležitější věci, například propadání panice. Berte tedy minulé Písně jako prázdninové dvojčíslo a pojďte se se mnou ponořit do proudu festivalové nálady.

Jubilejní 50. ročník KVIFF jsem neabsolvovala, protože kulatých výročí se taky účastní každý. Za ty dva roky jsem ale zapomněla, co se mnou festival dělá. A tak jsem se divila, že se první půli festivalu každé ráno budím s hrůzou z dalšího dne. Co to se mnou je? Až dobrotivý Facebook a jeho připomínky minulosti mi daly vzpomenout, že jsem to tak vlastně měla vždycky. Stejně jako upřímný smutek posledních tří dnů z toho, že to končí. Ale ty dva dny mezi tím byly překrásné!

Jiné krásy festivalu jsem si naopak pamatovala a bylo velmi uspokojivé se s nimi zase shledat. Například nedílná rekvizita všech evropských festivalů Mirek Beinhauer a neočekávané dýchánky, ve které se promění každé setkání s ním. Setkání s přáteli, kamarády a známými, s nimiž se už v běhu roku skoro nevídám. Vůně kvetoucích lip, která je ve Varech nějak ještě intenzivnější než v Brně. Ty úplně nejlepší třešně na světě, které se černají na stáncích. Náhodné milé známosti z fronty na akreditace. Koupání v bazénu hotelu Thermal, což je jedinečný zážitek. Teplá minerální voda, spousta prostoru na plavání, skvělá architektura, dechberoucí výhled a lázeň pro tělo utýrané hodinami sezení na filmech. S tím posledním jsme se bohužel letos neshledaly a je pravděpodobné, že si na znovuotevření budeme muset ještě pár let počkat. Ale snad by mělo nastat.

No a samozřejmě filmy. Letos jsem jich stihla jen 33 (můj limit spokojenosti je 36), nicméně jen minimum z nich bych označila za nenutné nebo rovnou za ztrátu času. No a některé z nich se mi spojily s písní a právě ty budou obsahem dnešního příspěvku. Tentokrát jich nejspíš bude víc než klasických sedm, ostatně po čtrnáctidenní pauze jistě snesete trochu větší dávku.

Film Xaviera Dolana Je to jen konec světa byl v Cannes letos nejprve vypískán a nakonec získal hlavní cenu. Jako snad ve všech jeho filmech jsou i tady k vidění „klipové“ pasáže, v nichž dialogy a naraci na pár minut převezme píseň. Ušetřím vás šíleného ušního červa od O’Zone a pustím vám melancholického Mobyho.

O Belgice Felixe van Groeningena jsem psala už v jednom z minulých blogů. Viděla jsem ji hned první den v sále hotelu Pupp. Film samotný je spíš takový žánrový obrázek (ale moc dobře udělaný), nicméně pokud bych měla vyhlásit osobní cenu za nejlepší soundtrack z mnou viděných filmů, byla by volba jasná. Všechny kapely byly sestaveny až pro potřeby filmu, autory písní jsou belgičtí Soulwax.

O filmu Helmut Berger, herec jsem se rozsáhle rozepsala ve festivalovém blogu. Ve filmu zazní i Elegie od Richarda Wagnera, což je případný výběr nejen proto, že si pan Berger zahrál mimo jiné i ve Viscontiho filmu Soumrak bohů.

Křehký, poetický a do detailu propracovaný čínský film Kaili Blues jsme s kolegou Palákem probrali poměrně důkladně. Doporučila bych vám, abyste si ho někde sehnali, ale moc netuším, kde byste to mohli udělat. Krom toho jde o film, který chce určitou trpělivost a obrazovka počítače mu nejspíš taky moc slušet nebude. Zkuste se alespoň pokochat trailerem a nechte se ukonejšit dětskou písničkou, která ve filmu taky zazní.

Toni Erdmann je film podobně dokonalý, jako Kaili Blues, i když je to někdy až k pláči vtipná (tragi)komedie o vztahu dcery a otce. Dcera je úspěšná konzultantka, bohužel trochu zaseklá na místě, navíc v Bukurešti. Otec se pokouší ji vytáhnout z melancholie a zároveň k ní znova najít cestu. Prostě na ni úspěšně aplikuje kočkozmat. Po závěrečném katarzním obětí téměř nahé dcery a otce v masce bulharského bůžka vám ještě pod závěrečné titulky pustí Plainsong, jako byste těch protichůdných emocí už tak v sobě neměli dost.

Na kanadský film Démoni jsem vlastně zašla jen proto, že ho dávali na novinářské projekci, když jsem zrovna měla volno. A nelitovala jsem. Film, který si zahrává s diváckým očekáváním. Desetiletému Felixovi (nomen omen) se v průběhu filmu nestane několik silně traumatizujících zážitků. Takových, o nichž se obvykle točí filmy. Například obavy z toho, že by mohl mít AIDS, protože si s kamarádem hrál na milence, vytančí se svou starší sestrou na tuto melodii:

Dokument z produkce HBO FC Roma je poměrně zajímavý, i když bohužel dost informačně řídký. Ale má své skutečně silné momenty. Například když se část hráčů na rodinné oslavě zcela nechutně, pateticky a typicky fotbalisticky mačosentimentálně dojme nad písní o trudném osudu cikánském.

Výborný soundtrack, i když na rozdíl od Belgiky ne písničkový, nabízí americký film The Fits. Óda na pohyb a zároveň zajímavý pohled na problematiku dospívání a snahy zapadnout.

I letos jsem si udržela pěknou osobní karlovarskou tradici. Přestože chodím na filmy z hlavní soutěže minimálně (většinou vidím tak dva), vždycky je mezi nimi ten vítězný. Maďarské Rodinné štěstí je dobrý film sám o sobě, v rámci hlavní soutěže byl nejspíš přímo perlou. Na konci zazní píseň Daniela Johnstona  v koncertní verzi, kde ho doprovází Swell Season, tedy Glen Hansard, Markéta Irglová a jejich kapela.

Captain Fantastic, který bude v našich kinech k vidění pod názvem Tohle je náš svět, by mohl mít na plakátě nápis „film který otřásl Pavlem Kosatíkem„. Za sebe bych řekla, že za vidění rozhodně stojí. A že by si lidé měli uvědomit, jak ideologická je každá výchova, dokonce i nevýchova. Nežijeme v bezpříznakovém světě. Ideologie je všude, jako bakterie, voe! A ta předělávka hitu Guns N’Roses je náhodou moc dobrá! I když tedy není neworleansová.

Swiss Army Man neboli Švýcarák, film o dojemném přátelství trosečníka a multifunkční mrtvoly, doprovází též velmi pěkná hudba. Něžná a epická, dokonale se hodící ke zvuku unikajících větrů.

Boris bez Béatrice je vlastně taky dokonalý film. Ale je studený jako led. Nebo spíš nepříjemně vlažný? Každopádně v něm zazní árie z Rusalky.

Poslední den jsem stihla vidět i vítězný film letošního Berlinale, Fuocoammare/Oheň na moři, zobrazující všednodenní život na ostrově Lampedusa, který je ale v posledních letech ovlivněn uprchlickou krizí. Zazní v něm i stejnojmenná píseň.

No a pak už bylo jen zakončení, na němž se, v souladu s paparazzi vizuálem, hrál ve smyčce hit Lady Gaga. Předpokládám, že se na SupímTwistu ještě pár článků na téma letošního karlovarského festivalu dočkáte. Bude v nich více písmenek a méně písní, možná i nějaké ty vlastnoruční fotky. Prozatím přeji krásný začátek týdne.

 

 

 

 

 

Advertisements

supitwist se představuje:

Iniciály: VH *** Nacionále: narozena 8.1., žije v Brně *** Předměty studia: nederlandistika, filmová věda, mezinárodní vztahy. Vše jsem studovala ráda. *** Živí se: psaním, čtením, překládáním *** Baví se: filmy, hudbou, literaturou, uměním, projekty, skládáním origami, cestováním, mobilními aplikacemi
Příspěvek byl publikován v rubrice Film, Pondělní písně se štítky , , , , , , , , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Vyvařené písně

  1. Pingback: Písně Daniela Johnstona | supitwist

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s