Písně jako Brno

Brno Contemporary Orchestra, hudební těleso, které se pod vedením Pavla Šnajdra zaměřuje na současnou hudbu, zahájilo 23.9. v Domě umění druhý cyklus koncertů „BCO hraje asociace“. Po loňské sezóně, kdy probíhaly dramaturgicé hrátky s písmenem A, přichází nepřekvapivě na řadu písmeno B, první koncert měl mnohoslibný název „Brno?“.

Těšila jsem se na hudbu prostorách překrásného proskleného sálu v prvním patře (právě v něm dříve hrávalo divadlo Husa na provázku), první zklamání ale přišlo už u vstupu – koncert se konal dole ve foyer. Mé verbalizované zklamání neuniklo právě vycházejícímu Pavlu Šnajdrovi. Prý by to taky raději měli nahoře, ale nevešli by se, protože se tam zrovna instaluje nová výstava. No co. Mnozí žertéři by řekli, že v Brně je třeba s neustálým zklamáním počítat. Smutek se ale snášel lépe díky faktu, že jsme před Domem umění potkaly legendárního Žlutého zákazníka. Sice na sobě neměl viditelně nic žlutého, ale zato naznačil možnost vlastního blogu!

O koncertu jako takovém si můžete přečíst slova odborníkova, já připojím jen stručný laický komentář. U první části, Hlasové vernisáže kolektivu Berg, Parsch, Piňos, Růžička a Štědroň, jsem nemohla zodpovědně posoudit, nakolik šlo o dnes již trochu muzeální a vyčpělý kousek. Mé znalosti soudobé hudby se stále skládají především z mezer. Nicméně mě celkem bavila práce s jistou nepřirozeností projevu operních pěvců. Jedna z dam, které tvořily můj doprovod, k tomu trefně poznamenala, že jí to živě připomnělo její první zkušenost s operou. Soprán (Irena Troupová) a baryton (Tomáš Krejčí) velmi procítěně vydávali nejrůznější skřeky, zvuky, nesmyslné shluky písmen… Pestrost a procítěnost výrazu jim mohla závidět nejedna slavná operní diva. I když pan Krejčí možná malinko moc přehrával a paní Troupová místy neúspěšně přemáhala smích, takže bylo jasné, že je to jen legranda.

Trošku škodolibě jsem vzpomínala na většinové publikum oper a recitálů (s nímž se v poslední době intenzivě seznamuji). Tito lidé berou operu jako vznešený žánr, chodí se na ni povznášet a cítit se patřičně na výši. Pokud zvenku vše vypadá klasicky a neexperimentálně, je jim jedno, že nerozumí textu nebo že stejné melodie a postupy slyší už potisící. Moc by se mi líbilo, kdyby někdy na středněproudém koncertu složeném ze slavných árií zpívali umělci na známé melodie a s vážnou tváří něco strašně rouhačského a dehonestujícího. Třeba sprostá slova v Esperantu.

Piňosova Nekonečná melodie dala živým hudebníkům odpočinout, pouštěla se z nahrávky, jejímž původcem bylo Elektroakustické studio československého rozhlasu Plzeň. Reproduktor, stojící na vysoké trojnožce po mé levici, působil ale natolik živě, že jsem druhou část mohla vnímat jako procítěný zpěv umělecky založeného robůtka. Krom toho vzhledem k reprodukční technice, kterou mám doma k dispozici, oceňuji, když mi na koncertu občas někdo kvalitně pustí kvalitní nahrávku.

U nové mše Maria Buzziho MISSA BRUNENSIS jsem se nenudila, některá místa mě bavila velmi, ale nějak jsem v tom moc neodhalila žádné téma, které by to celé spojilo. Motiv, který by se v průběhu nějak rozvíjel. A příliš duchovní zážitek to také nebyl. Což bylo asi z části dáno místem. Ale jen z malé části. Prostě se mi to nezdálo býti skutečně od srdíčka, toho plamenem víry hořícího. Ale dosti dojmologie a přejděme k samotným Písním.

Díky koncertu jsem se sama sebe otázala, co pro mě osobně znamená hudební Brno nebo brněnská hudba. Dnešní Pondělní písně budou pokusem trochu si na tu otázku odpovědět.

Klasické gymnasium Brno navštěvovaly během jeho poměrně krátkého trvání mnohé pozoruhodné osbnosti. Z této líhně talentů vyšla například mnoha kontroverzemi provázená dramaturgyně Kamila Zlatušková, držitel nominace na cenu Magnesia Litera spisovatel Jan Němec nebo jeden z plamenů improvizovaného herectví a herecké improvizace Saša Stankov. Své formativní roky tu trávil i výrazný brněnský hudebník Tomáš Vtípil. Chodil do třídy, která měla tendence pěstovat si své umělce, i když produkovali umění pro většinu (třídy i lidstva) vlastně dost nestravitelné. A tak se stávalo, že na koncerty šílených hudebních projektů konané v zahulených dírách se krom skalních androšů dostavovaly i teenagerky oděné podle trendy italian fashion. A zaujatě poslouchaly Tomášův řev. Kapela Čvachtavý lachtan vznikla myslím někdy v roce 1997, jedním ze zakládajících členů byla asi největší současná hvězda brněnské alternativní hudby Martin E. Kyšperský. V roce 1999 zvítězili až v Praze na přehlídce Malá Alternativa. Odtud pochází i následující video.

Klub Musilka (nyní Kulturní středisko Omega) pořádával v druhé půlce devadesátých let celosezónní přehlídky zajímavé hudby. Studenti si za velmi výhodnou cenu mohli zakoupit takový dlouhý lístek, z něhož vám pak na koncertu odstřihli patřičný kupon. Bylo to něco jako Filmový cyklus nejen pro středoškoláky, jen s hudbou. Slyšela jsem tam takhle poprvé třeba Jablkoň, Pod černý vrch nebo Ty Syčáci. Právě u nich jsem si intenzivně uvědomovala jejich brněnskost. I proto, že jsem s Petrem Vášou často jezdila stejným trolejbusem.

V Brně se vlastně všichni znají, většinou z trolejbusu nebo ze školy, a spousta lidí hraje v nějaké kapele. Hana Hrochová zvaná Hroša je sice původem z Ostravy, projekt Hrochansony je však brněnský. Odráží se v něm místní prastarý multikulturalismus, jakož i studia nederlandistiky na Masarykově univerzitě. Tato žena však nezapomíná ani na své kořeny. Hrochansony hrávají nejčastěji v Kavárně Trojka, tož tam na ně někdy zajděte.

Spolu s poznáváním alternativnější hudby jsem v druhé polovině devadesátých let začala poznávat i alternativnější formy divadla. Dělo se tak ponejvíce v Kabinetu Múz, kde tehdy sídlilo HaDivadlo. Díky němu jsem znala Pavla Lišku ještě než hrál v Návratu idiota, Marka Daniela ještě dávno před érou Tondy Blaníka a rovněž jsem z první řady viděla penis Tomáše Matonohy. Nejhezčí bylo ale setkání s Pánským pěveckým sdružením extrémního folkloru Krása (stalo se tak v rámci inscenace Král Oidipús). Na videu jsou kromě nich k vidění i Sestry Medvědy, pěvěcké duo Marie Ludvíkové a pro brněnskou hudební a uměleckou scénu velmi důležité ženy Lenky Zogatové.

A ještě jednou Marek Daniel. A taky Svoboďák a Ježíš. A hlavně Mucha, která sice pochází z Kyjova, ale Brno ji pohltilo, stejně jako ona pohltila Brno.

Ivu Bittovou jsem úplně poprvé slyšela jako předškolní dítě v pořadu Sešlost Luďka Nekudy. Ne že by se mi snad přímo líbila, ale fascinovala mě. Později jsem si pořád dokola pouštěla písničky z Balady pro banditu a ty „její“ se mi líbily nejvíc. Uspávanku jsem pak slyšela kdysi hluboce po půlnoci v nějaké Noci s Andělem nebo v něčem takovém. Nahrála jsem si ji na videokazetu a byla jsem okouzlená. Iva Bittová, i když z Brna nepochází, je pro mě neodmyslitelnou součástí Brna – města hudby. Stejně jako Leoš Janáček.

No a nakonec něco esenciálního. Moji rodiče sice nejsou rodilí Brňáci, oba ale měli v době mého narození odžito v Brně skoro dvacet let a stihli tudíž nasbírat spoustu historek o Rudym Kovandovi a Frantovi Kocourkovi. Ostatně jako každý, kdo žil v Brně na konci šedesátých a v průběhu sedmdesátých let. Zjevně to byly živoucí městské legendy ještě před tím, než z nich Pan Donutil v devadesátkách udělal hlavní zdroj svých zábavných pořadů. Los Brňos kdysi sestavil Franta Kocourek jako doprovodnou kapelu stoupající hvězdy legendárního bystrčáka Rudyho. Skupina pořád víceméně funguje, i když v ní z původních členů zbyl jen Radek Rettegy.

A to je pro dnešek vše, drazí betelný kocóři, totiž vlastně vážení přátelé. I když by tady toho mohlo být mnohem a mnohem víc. Třeba někdy udělám další díl. Brno? Brno!

 

Advertisements

supitwist se představuje:

Iniciály: VH *** Nacionále: narozena 8.1., žije v Brně *** Předměty studia: nederlandistika, filmová věda, mezinárodní vztahy. Vše jsem studovala ráda. *** Živí se: psaním, čtením, překládáním *** Baví se: filmy, hudbou, literaturou, uměním, projekty, skládáním origami, cestováním, mobilními aplikacemi
Příspěvek byl publikován v rubrice Pondělní písně se štítky , , , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s