Písňové procitnutí

Lidská mysl je někdy podivná a její zákruty ještě podivnější. Třeba osoba X si úplně dobrovolně začne psát blog, protože má chuť lépe a více komunikovat se svými blízkými. Jde to hladce, skoro automaticky, jako dýchání. A najednou se to zadrhne, z radosti se stane povinnost, z povinnosti nepříjemnost a nakonec se zdá pravděpodobnější zdolat osmitisícovku nakupenou z chlupatých tarantulí, než se k oné bývalé radosti dobrovolně vrátit.

Protože čím delší je vaše pomlka, tím by měl být návrat velkolepější. Píšete koncepty, ale nezveřejňujete, jsou málo velkolepé. Momentálně jich tu ve virtuálním šochtlíku na dokončení čeká rovná desítka. A pak vám přijde oznámení, v níž vám blogová aplikace přeje vše nejlepší k dvěma letům od prvního přihlášení. A vás napadne, že to můžete zkusit. Prostě jen tak bez ambicí zase navázat, jakoby se nechumelilo. A že se od posledního zveřejného blogu něco nachumelilo! Vykašlat se na všechna nesplnitelná očekávání, která jsou beztak jen ve vaší hlavě.

Od dnešních Písní tedy neočekávejte, že by byly výjimečné, hluboké, jedny z nejlepších vůbec a tak podobně. Dnešní Písně prostě jen budou. Bude jich jako již tradičně sedm. A kdo uhodne, co je spojuje, má u mě keksík.

Ještě bych chtěla poděkovat knize Konec prokrastinace, díky níž jsem si po přečtení pár stránek slíbila, že než číst takové bláboly, raději přestanu prokrastinovat. A Ježíškovi alias INRImu, který je pro probuzení a znovuvzkříšení krásnou inspirací již téměž dva tisíce let.

Bobbie Gentry: Reunion (The Delta Sweete, 1968)
Bobbie Gentry je můj nejnovější hudební objev (děkuji druhé řadě seriálu Fargo). Zatím jsem ve fázi postupného seznámování se s její tvorbou a nechápu, že mi zůstala tak dlouho utajená.

 

Viggo Mortensen, George MacKay, Samantha Isler, Annalise Basso, Nicholas Hamilton, Kirk Ross a Philip Klein: Sweet Child O’Mine (Captain Fantastic OST)
Tahle hitovka od nejdrsnějších hochů, kteří kdy nosili zařízlé riflové kraťasy (Guns N‘ Roses), mě v originální verzi nikdy moc nebrala. Taková ta mužná romantika s přídechem zvětralého piva. Ovšem tato „hippie“ verze zabrnkala na struny mého hladkého srdečního svalstva. Samozřejmě hrálo roli i to, že se mi film líbil, že jsem ho viděla v té správné náladě ve Velkém sále hotelu Thermal na KVIFF. A že jsem lístky na něj získala trochu kuriozně, tedy ve facebookové soutěži. A hlavně že měl tak dobrý konec. A předčasný konec, který můžete vidět v následujícím klipu, měl přímo překrásný.

 

R.E.M.: At My Most Beautiful (Up, 1998)
První úplně opravdický, ničím nemaskovaný zamilovaný cajdák od této skupiny.
I’ve found a way to make you
I’ve found a way
a way to make you smile

 

Věra Špinarová: Já mám ráda boogie (1978)
Ano, paní Špinarová už není. A zřejmě je opravdu mrtvá. A již se neprobere. Valí bomby na nebeské Stodolní. Nebo na Stodolničce v Nebíčku? Překvapilo mě, kolik i relativně příčetných lidí miluje strašlivý vyděračský cajdák na melodii z filmu Tenkrát na západě Jednoho dne se vrátíš. Já paní Špinarovou oblibuji jen v této veselé písni, původně zpívané španělským duem Baccara. Plus ten její outfit, choroška a rošťácký výraz!

 

John Cale: All My Friends – LCD Soundsystem cover (2007)
Pokud jste neviděli film Shut up and play the hits (Will Lovelace a Dylan Southern, 2012), napravte to. Pokud jste mými přáteli, zůstaňte jimi.
Oh, if the trip and the plan come apart in your hand
You can turn it on yourself you ridiculous clown
You forgot what you meant when you read what you said
And you always knew you were tired, but then
Where are your friends tonight?

 

The Magnetic Fields: Quick! (Love at the Bottom of the Sea, 2012)
Jako předposlední, před poslední strašlivostí, se utište a rozveselte u mých oblíbených mistrů melancholické rozjásanosti a rozjuchané melancholie, americké indie popové skupiny The Magnetic Fields.

 

A nakonec slíbená strašlivost.

Lucie Bílá: Desatero
Řetězcem asociací jsem se od paní Špinarové dostala k písni Leonarda Cohena Hallelujah. Která je smyslná, erotická, blasfemická a krásná. A taky dokola przněná mnohými coververzemi, zpívanými většinou lidmi, kteří si nepřečetli text. A pokud ano, nevnímali ho. A pokud vnímali, nepochopili. Vzpomínám si na jeden bizarní moment z jedné z talentových šou. Mladý muž, finalista soutěže, zapěl právě píseň Hallelujah. Zapěl ji jako svatouškovskou modlitbičku něcistů, kteří sice nechodí pravidelně do kostela a nežijí podle Desatera (ale tak maximálně podle Šestera), ale vědí, že TAM NAHOŘE NĚCO JE! A navíc ji věnoval mamince. Ano, píseň, kde se zpívá: „And remember when I moved in you, the holy dove was moving to and every breath we drew was Hallelujah“. Veliká nádhera. Verze Lucie Bílé na text Gábiny Osvaldové má tu výhodu, že kvůli její naprosté mimóznosti ji aspoň nelze brát vážně. No i když…

Berte to jako recept na kulajdu, drazí přátelé. A užijte si povelikonoční týden.

 

Reklamy

supitwist se představuje:

Iniciály: VH *** Nacionále: narozena 8.1., žije v Brně *** Předměty studia: nederlandistika, filmová věda, mezinárodní vztahy. Vše jsem studovala ráda. *** Živí se: psaním, čtením, překládáním *** Baví se: filmy, hudbou, literaturou, uměním, projekty, skládáním origami, cestováním, mobilními aplikacemi
Příspěvek byl publikován v rubrice Pondělní písně se štítky , , , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s