Potichoučké písně

Přestože se na Valentýna zvyšuje i u nás strmě odbyt květin, čokolády a plyšáků, stále ve všeobecném povědomí převažuje přesvědčení, že tím pravým českým svátkem lásky je PRVNÍ MÁJ. Ne že by většina národa znala z Máchova Máje víc, než první dva nebo čtyři verše. Ale český člověk je spořivý a oblibu prvomájového slavení lásky jistě zvyšuje i fakt, že v květnu na rozdíl od února rostou kytky na stromě, netřeba je tedy kupovat.

Zvláštní je, že se 1.5. snaží od českého svátku lásky odpoutat pozornost právě ti, kteří mají hájení našich českých trdic v popisu práce, tedy nejrůznější deklaratorní vlastenci, dělnická mládež, blok proti islámu a podobní. Již pár let si jako hlavní dějiště svého pochodování volí Brno, již pár let se jim to snaží znepříjemnit iniciativa Brno blokuje.

Svým způsobem je to ale dobrý start měsíce, který je možná měsícem lásky, ale zcela určitě především měsícem hluku a kraválu. První máj využívají s oblibou nejrůznější politické subjekty, aby připomněly, že práce je málo, je špatně placená, berou nám ji roboti, berou nám ji přistěhovalci a tak podobně. Máj je také měsíc Majálesů, studentských slavností, v nichž je mnohé dovoleno. Za Gabry a Málinky se na Majáles zpívaly vlastenské písně a pila se limonáda. V roce 1965 se stal králem Majáles Allen Ginsberg. V současnosti je Majáles většinou jen záminkou, jak naservírovat mládeži nekonfliktní popík v balíčku výjimečné akce, nicméně hluku se u toho nadělá i tak dost.

Dalšími květnovými kandidáty na otravný kravál roku jsou poslední zvonění s píšťalkami, vuvuzelami a bubínky, MS v hokeji se skákacími Čechy, kolotoče a různé jiné akce pro děti se skákacími hrady, v Brně pak ještě jako prémie přehlídka ohňostrojů Ignis Brunensis. A k tomu všemu bývá květen prvním měsícem v roce, kdy příznivé počasí podporuje zvýšenou koncentraci hlučících lidí v ulicích, v lesích i na lukách. Neberte to jako stěžování, spíš jako konstatování. Květen je zkrátka měsíc hluku a okázalosti. I ta příroda je celá hlučná a okázalá. Ptactvo v touze po seznámení obzvláště intenzivně cvrliká, rostlinstvo nás zavaluje výbuchy barev a vůní.

To vše může být v závislosti na vaší náladě i krásné, milé a okouzlující. Ale kde je v tom všem místo pro lásku, která je spíše povahy tiché, jemné a křehké? Každý má jistě svoje libůstky, nicméně sladká a láskyplná slůvka by se rozhodně měla spíš potichoučku šeptat, než důrazně řvát do ucha.

Dnešní Písně by vám měly dopřát trochu toho láskyplného ztišení. Budou to písně potichoučké, kvůli nimž je radno ztlumit malinko své reproduktory. Můžete je užívat, kdykoli vám v máji bude příliš hlučno.

Foxtrot Říkej mi to potichoučku složil Václav Pokorný, autorem textu je Jiří Mládek, noty vydal poprvé v roce 1946 R.A. Dvorský, zpívá Jiřina Salačová.

Speak Low, píseň Kurta Weilla a Ogdena Nashe, zazněla poprvé v roce 1943 v muzikálu One Touch of Venus. Od té doby ji nazpívala spousta hvězd, mužů i žen, například Billie Holiday, Frank Sinatra nebo Barbara Streisand. V obzvláště jímavé verzi zazněla díky Nině Hoss ve filmu Fénix Christiana Petzolda. Dlouho jsem hledala verzi, která by se náladou nejlépe hodila do dnešních Písní. A vítěznou interpretkou se stává: Peggy Lee.

Can’t Help Falling in Love with You je jeden z nejznámějších hitů Elvise Preslyho (singl vyšel v roce 1961). Já vás dnes seznámím s verzí Becka, která vznikla pro seriál The Man in the High Castle.

Unchained Melody, další píseň z Elvisova repertoáru. Já ji mám ale nejraději v podání Dionne Warwick. I když se do toho občas dost nepotichoučku opře, její verze, i za zvuku až pochodových bicích, zůstává zvláštně křehká.

Try a Little Tenderness pochází kupodivu už z roku 1932, proslavil ji ale až v šedesátých letech Otis Redding. Přestože se v ní explicitně praví, že na ženy je lepší jíti něžně, mnozí interpreti ji halekají jako na lesy, snad podle zásady že procítěně znamená silně. Pan Otis se naštěstí uměl ovládat, když chtěl.

Tracy Chapman předvádí na svém debutovém eponymním albu z roku 1988, že její hlas je jako stvořený pro potichoučké říkání. Pomalá píseň o rychlém autě a mladistvých iluzích.

A nakonec Pale Blue Eyes od Lou Reeda, vydaná poprvé v roce 1969 na albu The Velvet Underground. Je údajně inspirována Reedovou první láskou, která však v době jeho vzplanutí byla provdána za jiného muže. A měla prý hnědé oči. Každopádně pan Reed byl majitelem hlasu nanejvýš vhodného pro milostná vyznání.

To je pro dnešek téměř vše. Jako malý bonus je tu ještě Kurt Weill se svým rozkošným přízvukem.

 

Advertisements

supitwist se představuje:

Iniciály: VH *** Nacionále: narozena 8.1., žije v Brně *** Předměty studia: nederlandistika, filmová věda, mezinárodní vztahy. Vše jsem studovala ráda. *** Živí se: psaním, čtením, překládáním *** Baví se: filmy, hudbou, literaturou, uměním, projekty, skládáním origami, cestováním, mobilními aplikacemi
Příspěvek byl publikován v rubrice Pondělní písně se štítky , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s