Písně jako Brno

Brno Contemporary Orchestra, hudební těleso, které se pod vedením Pavla Šnajdra zaměřuje na současnou hudbu, zahájilo 23.9. v Domě umění druhý cyklus koncertů „BCO hraje asociace“. Po loňské sezóně, kdy probíhaly dramaturgicé hrátky s písmenem A, přichází nepřekvapivě na řadu písmeno B, první koncert měl mnohoslibný název „Brno?“.

Těšila jsem se na hudbu prostorách překrásného proskleného sálu v prvním patře (právě v něm dříve hrávalo divadlo Husa na provázku), první zklamání ale přišlo už u vstupu – koncert se konal dole ve foyer. Mé verbalizované zklamání neuniklo právě vycházejícímu Pavlu Šnajdrovi. Prý by to taky raději měli nahoře, ale nevešli by se, protože se tam zrovna instaluje nová výstava. No co. Mnozí žertéři by řekli, že v Brně je třeba s neustálým zklamáním počítat. Smutek se ale snášel lépe díky faktu, že jsme před Domem umění potkaly legendárního Žlutého zákazníka. Sice na sobě neměl viditelně nic žlutého, ale zato naznačil možnost vlastního blogu!

O koncertu jako takovém si můžete přečíst slova odborníkova, já připojím jen stručný laický komentář. U první části, Hlasové vernisáže kolektivu Berg, Parsch, Piňos, Růžička a Štědroň, jsem nemohla zodpovědně posoudit, nakolik šlo o dnes již trochu muzeální a vyčpělý kousek. Mé znalosti soudobé hudby se stále skládají především z mezer. Nicméně mě celkem bavila práce s jistou nepřirozeností projevu operních pěvců. Jedna z dam, které tvořily můj doprovod, k tomu trefně poznamenala, že jí to živě připomnělo její první zkušenost s operou. Soprán (Irena Troupová) a baryton (Tomáš Krejčí) velmi procítěně vydávali nejrůznější skřeky, zvuky, nesmyslné shluky písmen… Pestrost a procítěnost výrazu jim mohla závidět nejedna slavná operní diva. I když pan Krejčí možná malinko moc přehrával a paní Troupová místy neúspěšně přemáhala smích, takže bylo jasné, že je to jen legranda.

Trošku škodolibě jsem vzpomínala na většinové publikum oper a recitálů (s nímž se v poslední době intenzivě seznamuji). Tito lidé berou operu jako vznešený žánr, chodí se na ni povznášet a cítit se patřičně na výši. Pokud zvenku vše vypadá klasicky a neexperimentálně, je jim jedno, že nerozumí textu nebo že stejné melodie a postupy slyší už potisící. Moc by se mi líbilo, kdyby někdy na středněproudém koncertu složeném ze slavných árií zpívali umělci na známé melodie a s vážnou tváří něco strašně rouhačského a dehonestujícího. Třeba sprostá slova v Esperantu.

Piňosova Nekonečná melodie dala živým hudebníkům odpočinout, pouštěla se z nahrávky, jejímž původcem bylo Elektroakustické studio československého rozhlasu Plzeň. Reproduktor, stojící na vysoké trojnožce po mé levici, působil ale natolik živě, že jsem druhou část mohla vnímat jako procítěný zpěv umělecky založeného robůtka. Krom toho vzhledem k reprodukční technice, kterou mám doma k dispozici, oceňuji, když mi na koncertu občas někdo kvalitně pustí kvalitní nahrávku.

U nové mše Maria Buzziho MISSA BRUNENSIS jsem se nenudila, některá místa mě bavila velmi, ale nějak jsem v tom moc neodhalila žádné téma, které by to celé spojilo. Motiv, který by se v průběhu nějak rozvíjel. A příliš duchovní zážitek to také nebyl. Což bylo asi z části dáno místem. Ale jen z malé části. Prostě se mi to nezdálo býti skutečně od srdíčka, toho plamenem víry hořícího. Ale dosti dojmologie a přejděme k samotným Písním.

Díky koncertu jsem se sama sebe otázala, co pro mě osobně znamená hudební Brno nebo brněnská hudba. Dnešní Pondělní písně budou pokusem trochu si na tu otázku odpovědět.

Klasické gymnasium Brno navštěvovaly během jeho poměrně krátkého trvání mnohé pozoruhodné osbnosti. Z této líhně talentů vyšla například mnoha kontroverzemi provázená dramaturgyně Kamila Zlatušková, držitel nominace na cenu Magnesia Litera spisovatel Jan Němec nebo jeden z plamenů improvizovaného herectví a herecké improvizace Saša Stankov. Své formativní roky tu trávil i výrazný brněnský hudebník Tomáš Vtípil. Chodil do třídy, která měla tendence pěstovat si své umělce, i když produkovali umění pro většinu (třídy i lidstva) vlastně dost nestravitelné. A tak se stávalo, že na koncerty šílených hudebních projektů konané v zahulených dírách se krom skalních androšů dostavovaly i teenagerky oděné podle trendy italian fashion. A zaujatě poslouchaly Tomášův řev. Kapela Čvachtavý lachtan vznikla myslím někdy v roce 1997, jedním ze zakládajících členů byla asi největší současná hvězda brněnské alternativní hudby Martin E. Kyšperský. V roce 1999 zvítězili až v Praze na přehlídce Malá Alternativa. Odtud pochází i následující video.

Klub Musilka (nyní Kulturní středisko Omega) pořádával v druhé půlce devadesátých let celosezónní přehlídky zajímavé hudby. Studenti si za velmi výhodnou cenu mohli zakoupit takový dlouhý lístek, z něhož vám pak na koncertu odstřihli patřičný kupon. Bylo to něco jako Filmový cyklus nejen pro středoškoláky, jen s hudbou. Slyšela jsem tam takhle poprvé třeba Jablkoň, Pod černý vrch nebo Ty Syčáci. Právě u nich jsem si intenzivně uvědomovala jejich brněnskost. I proto, že jsem s Petrem Vášou často jezdila stejným trolejbusem.

V Brně se vlastně všichni znají, většinou z trolejbusu nebo ze školy, a spousta lidí hraje v nějaké kapele. Hana Hrochová zvaná Hroša je sice původem z Ostravy, projekt Hrochansony je však brněnský. Odráží se v něm místní prastarý multikulturalismus, jakož i studia nederlandistiky na Masarykově univerzitě. Tato žena však nezapomíná ani na své kořeny. Hrochansony hrávají nejčastěji v Kavárně Trojka, tož tam na ně někdy zajděte.

Spolu s poznáváním alternativnější hudby jsem v druhé polovině devadesátých let začala poznávat i alternativnější formy divadla. Dělo se tak ponejvíce v Kabinetu Múz, kde tehdy sídlilo HaDivadlo. Díky němu jsem znala Pavla Lišku ještě než hrál v Návratu idiota, Marka Daniela ještě dávno před érou Tondy Blaníka a rovněž jsem z první řady viděla penis Tomáše Matonohy. Nejhezčí bylo ale setkání s Pánským pěveckým sdružením extrémního folkloru Krása (stalo se tak v rámci inscenace Král Oidipús). Na videu jsou kromě nich k vidění i Sestry Medvědy, pěvěcké duo Marie Ludvíkové a pro brněnskou hudební a uměleckou scénu velmi důležité ženy Lenky Zogatové.

A ještě jednou Marek Daniel. A taky Svoboďák a Ježíš. A hlavně Mucha, která sice pochází z Kyjova, ale Brno ji pohltilo, stejně jako ona pohltila Brno.

Ivu Bittovou jsem úplně poprvé slyšela jako předškolní dítě v pořadu Sešlost Luďka Nekudy. Ne že by se mi snad přímo líbila, ale fascinovala mě. Později jsem si pořád dokola pouštěla písničky z Balady pro banditu a ty „její“ se mi líbily nejvíc. Uspávanku jsem pak slyšela kdysi hluboce po půlnoci v nějaké Noci s Andělem nebo v něčem takovém. Nahrála jsem si ji na videokazetu a byla jsem okouzlená. Iva Bittová, i když z Brna nepochází, je pro mě neodmyslitelnou součástí Brna – města hudby. Stejně jako Leoš Janáček.

No a nakonec něco esenciálního. Moji rodiče sice nejsou rodilí Brňáci, oba ale měli v době mého narození odžito v Brně skoro dvacet let a stihli tudíž nasbírat spoustu historek o Rudym Kovandovi a Frantovi Kocourkovi. Ostatně jako každý, kdo žil v Brně na konci šedesátých a v průběhu sedmdesátých let. Zjevně to byly živoucí městské legendy ještě před tím, než z nich Pan Donutil v devadesátkách udělal hlavní zdroj svých zábavných pořadů. Los Brňos kdysi sestavil Franta Kocourek jako doprovodnou kapelu stoupající hvězdy legendárního bystrčáka Rudyho. Skupina pořád víceméně funguje, i když v ní z původních členů zbyl jen Radek Rettegy.

A to je pro dnešek vše, drazí betelný kocóři, totiž vlastně vážení přátelé. I když by tady toho mohlo být mnohem a mnohem víc. Třeba někdy udělám další díl. Brno? Brno!

 

Reklamy
Rubriky: Pondělní písně | Štítky: , , , , , , , , , | Napsat komentář

Pohřební písně

Shodou okolností, nebo možná řízením osudu (pardon, Osudu), jsem v poslední době navštívila biograf dvakrát, pokaždé šlo o premiéru, a v obou případech se film zabýval úmrtím blízké osoby. V případě Psího srdce šlo spíš než o ztrátu někoho konkrétního o princip, jakým se se smrtí můžeme nebo ideálně máme vyrovnávat. O ztrátu jako o jednu z nevyhnutelnutelností, která spoluutváří náš život. Nicka Cavea (Nick Cave: One More Time with Feeling ) potkala naopak ztráta náhlá, nečekaná, tragická. Taková, s níž se prostě nelze smířit.

Smrt je zvláštní věc. Sice neodmyslitelně patří k životu, zároveň ale myšlenky na ni celkem logicky vytěsňujeme, jinak bychom nebyli schopni normálně fungovat. Nutnosti smiřovat se s úmrtím nejbližších by nás zbavila jen naše vlastní předčasná smrt. A teď co si vybrat? Žít dlouho a být tak mnohonásobným pozůstalým? Nebo být naopak drahým zesnulým a nežít? Nebo si zvolit život bez intenzivnějších pout k lidem blízko vás? Ani jedna varianta není příliš lákavá. Přesto nás minimálně jedna z nich nevyhnutelně čeká a co hůř, volba často není tak úplně na nás.

Se smrtí je celkem logicky spojený pohřeb. I když se spousta pozůstalých snaží tomuto spojení vyhnout. Naše Růža byla přece taková veselá kopa, jistě by si nepřála smutné písničky v depresivní pohřební síni a uplakané blízké. Tak si na její počest vylijeme hlavu a její popel necháme nasypat někam do anonymní díry, ostatně chodit na hrob je stejně otrava. Jako malá jsem zažila pár pohřbů v matčině rodném kraji. Mrtvý byl nejprve vystavený pod návratím, kde se s ním loučili nejbližší příbuzní. Kladli mu do rakve svaté obrázky, růženec, líbali ho na studenou ruku a ztuhlé tváře. Pak se dostavila suita vesnických žen odříkávajících modlitby. Dlouze a monotónně. Ale zároveň tomu nechyběla vřelost. Rakev se zakryla, ale ještě nezatloukla. Odnesla se do kostela, kde byl mrtvý opět vystaven zrakům truchlících. Po mši se už zatlučená rakev odnesla na hřbitov, hrála hudba, lidé kráčeli pomalým pravidelným krokem. Při kladení do hrobu pronesl kněz i pár osobnějších vět. Následovalo kondolování nad dírou, házení hlíny na rakev a pak se už pohřební průvod po skupinkách trousil do místní hospody, kde se jedlo, pilo, vzpomínalo, plakalo, zpívalo a smálo se.

Když jsem to zažila poprvé, byly mi necelé čtyři roky, odnesla jsem si z toho trauma a panický strach z kostelů. Přece jen vidět poprvé mrtvolu, navíc v tak sugestivním prostředí… Přítomnost ukřižovaného Ježíše, jeho strhané rysy a prýštící krev ve mně vyvolaly pevné přesvědčení, že kostel je chrám smrti a kdo do něj vejde, hlava mu sejde… Nicméně časem se to trochu upravilo, panika se přetavila v něco jiného, podobně silného, ale daleko přijatelnějšího. A ve čtrnácti letech jsem neměla problém být tou, která kolem mrtvé ruky obtáčí růženec a líbá prarodiče na tvář.

Trochu šok pak nastal, když jsem zažila první „světský“ pohřeb v krematoriu. Bylo to celé takové studené, klišovité, neosobní. A ten mrtvý zajel kamsi dozadu a byl tam úplně sám! Celé to bylo takové aseptické, žádné zdlouhavé rituály, které mají až meditativní kvality a vaše myšlenky tak mohou volně plynout přesně tam, kam mají. Nechápala jsem, jakou útěchu může takový obřad pozůstalým přinést. Samozřejmě že nikdo nikomu nebránil usebrat se a během fidlání erárního kvarteta zavzpomínat na nebožtíka, rozloučit se s ním, najít nějakou útěchu. Ale celý ten obřad se do toho spíš pletl, než by tomu napomáhal. Cestou ze síně jsme narazili na cikánský pohřeb. Obrovský dav lidí v opulentních smutečních šatech, hrála dechová kapela, pozůstalí štkali a nebožtík se pěkně v rakvi nesl mezi nimi. Možná u hrobu samého došlo i na rvaní vlasů a skákání do hrobu. Pomyslela jsem si, že aspoň někdo to v tom velkoměstě umí dělat správně.

A proč jsem to sem celé tak sáhodlouze, ale zajímavě, vypisovala? Vlastně ani nevím, nějak se mi chtělo. A taky se mi chtělo zahrát si takovou hru. Zadala jsem si do vyhledávače slova „smuteční hudba“ a klikla si hned na první odkaz. Ten mě dovedl na stránky Pohřebního ústavu Semily, konkrétně na seznam hudby, kterou nabízejí pozůstalým. A já si řekla, že písně pro dnešní Pondělní písně vyberu právě z tohoto seznamu. Tak uvidíme…

Z kapitoly Klasická hudba bych nejspíš zvolila Alžbětinskou serenádu od Ronalda Bingea. Sice mi moc smuteční nepřipadá, ale zase by se hodila, kdyby někdo zemřel v době adventu. Pozůstalé by ani moc nevytrhovala z atmosféry rolniček a vůně vanilky.

V případě kapitoly Národní a lidové písně je volba jasná: Zasviť mi ty slunko zlaté. Můj otec je totiž Světelský patriot a právě ze Světlé nad Sázavou pochází autor písně Alois Jelen. Vždycky, když jsme procházeli cestou z nákupu ulicí Aloise Jelena, neopomněl zdůraznit, že právě tuhle píseň chce mít na pohřbu. Maminka ho za to vždycky proklála pohledem. Byla to taková milá rodinná tradice.

Kapitola Umělé písně a melodie přílišný výběr neskýtá. Nabízí se i otázka, proč je Árie Rusalky zařazená mezi Klasickou hudbu a Měsíčku na nebi hlubokém mezi Umělé písně. Na pochopení těchto kategorií by asi bylo potřeba vystudovat Vysokou školu života nebo aspoň nějakou vyšší odbornou pohřebáckou. Slavnou melodii Antonína Dvořáka s textem Jaroslava Kvapila nám zazpívá Gabriela Beňačková.

A jsme u Duchovních písní. V Semilech jich nabízejí jen pět, z toho jedna je koleda. Ale ono je to celkem logické, kdo touží po duchovnu, nejspíš se obrátí na konkurenci. Nicméně já vás o duchovno neochudím, dokonce vám ho poskytnu ve formě zvonkohry.

Když jsme se světelskou babičkou chodili na dědečkův hrob, byl to pro mě vlastně celkem příjemný zážitek. Dědu jsem neznala, takže mi po něm nemohlo být smutno. A navíc jsem si už při první návštěvě našla na hřbitově kamarády. Vždycky jsem zamířila do sekce dětských hrobů a zdravila se se starými známými. Měli tam fotky, občas i příčinu smrti a nebyl tedy problém domyslet si k nim celou osobnost a, zatímco babička zalívala, pucovala a jinak upravovala rodinný hrob, pěkně si s nimi popovídat. Na zemřelé děti pravděpodobně cílí sekce Dětské ukolébavky. Mozarte, volím si tebe!

Celkem nepřekvapivě nabízí nejširší výběr sekce Moderní – populární hudba. Dokonce je rozdělená na tři sekce, snad pro větší nepřehlednost. Jsou zde nepominutelné pohřební klasiky („Až mě andělé – P. Spálený“, „Tam u nebeských bran – M. Tučný“, „My Way – F.Sinatra“). Oceňuji, že se v Semilech rozhodli nemást pozůstalé správnými názvy písní a raději nabídli ty, které většině přijdou povědomé („Píseň pro princeznu Dajánu – E. John“, „Vonderfull World – L. Amstrong“, „Minuendo – Queen“). A skutečně bych byla zvědavá na píseň „Conte partero „, což je nejspíš pohřební verze hitovky, kterou proslavil Andrea Bocelli. Je těžké z takové košaté nabídky vybrat jedinou, ale nakonec jsem to zvládla.

No a co bychom si dali na závěr? Opustíme pomyslné zdi semilského ústavu a dáme sem něco hezkého.

 

A to je pro dnešek vše, přátelé. Přeji vám krásný začátek týdne a pevně doufám, že vás můj dnešní výběr ani nerozesmutnil, ani neznechutil. A pro vás věrné, kteří si s důvěrou pustíte i mé další Písně, mám jednu pohřební bonusovku, s níž prostě nemůžete šlápnout vedle.

 

 

Rubriky: Pondělní písně | Štítky: , , , , , , , , , | Napsat komentář

Hrajeme Ganéšovi

Protože dnes je 5. září a na tento den letos připadá Ganéš čaturthi, oslava narozenin populárního hinduistického božstva. Dnes by si lidé měli doma instalovat ideálně vlastnoručně vyrobenou sošku Ganéši (z jílu nebo jiného přírodě libého materiálu) a v následujících dnech ji všemožně obnášet. Svátky (zvané Ganeshotsav) vrcholí obřadem Ganesh Visarjan, při němž vyjdou do ulic barevná procesí nesoucí idoly k blízkému vodnímu toku, kde je za zpěvu písní a přinášení obětin ponoří do vody. Soška se rozpustí a lidé mohou kontemplovat nad koloběhem života.

V naší domácnosti, složené z jedné kulturní katoličky a jedné ateistky, se Ganéša těší veliké popularitě. A tak jsme se rozhodly, že se letos pokusíme oslavit jeho narozeniny. Ve vší úctě a improvizovanosti, které lze takhle na Pryglu dosáhnout. Ganesh Visarjan se v našem provedení bude konat tuto neděli někde na břehu brněnské přehrady. Možná na nás narazíte při nedělní zdravotní procházce, možná vás k této veliké slávě přizveme osobně. Ještě jsme se ovšem zcela nerozhodly, v jakém stylu pojmeme hudební doprovod. Na internetu je možné stáhnout příslušné aplikace, které vás celými svátky provedou a poskytnou vám samozřejmě i patřičnou hudbu. Ale nebylo by to jen pouhopouhé nedokonalé kopírování? Nebylo by lepší jít svébytnou cestou? Na rozhodování máme ještě skoro celý týden. Ale dnes vám nabídnu možnost oslavit si narozeniny božského Ganéši vlastně zcela nenápadně. A to poslechem písní, které jsou nějak spojeny se slony. Božský chobot vám mává a Pondělní písně mohou započít.

Die Elektrische Elefant byl poměrně krátkodechý projekt Dana Bárty, v němž se mladý nadějný zpěvák skupiny Alice (pro nepamětníky: taková trochu tvrdší a méně populární Lucie první poloviny devadesátek) snažil ukázat, že má ambice. Ano, i takové doby byly.

Inu láska, ta se hodí ke všemu. A estetika filmu Moulin Rouge velmi pěkně ladí s estetikou oslav Ganéšových narozenin.

Ganéša je často zobrazován z jedním ulomeným klem. Kde a jak se mu to přihodilo si můžete přečíst například tady. A jako podkres si k tomu pusťte píseň skupiny Fleetwood Mac Tusk (Kel).

Vashti Bunyan, britská písničkářka, která značně ovlivnila například Devendru Benharta, má taky píseň o slonech. Dokonce o sedmnácti růžových slonech!

V roce 1970, kdy už měl za sebeou dobu největší slávy, ale zároveň byl ještě příliš mladý, aby byl živoucí legendou, vydal Bo Diddley album The Black Gladiator. A právě z něj pochází následující píseň.

Možná neznáte jméno Henry Mancini, ale zcela jistě znáte jeho dílo, tedy alespoň nějaký ten kousek. Melodie Baby Elephant Walk vznikla pro film Howarda Hawkse Hatari!.

A na závěr věc nejdelší a nejkrásnější. Souvislost se slony není sice na první pohled zřejmá, ale je tu. Část kompozice Türen der Wahrnehmungen od Hildegard Westerkamp je použita ve filmu Guse Van Santa Slon, reagujícím na masakr na střední škole Columbine. Film je to skvělý, silný a hypnotický. Pokud vám to jako doporučení nestačí, pak vězte, že se nelíbil Václavu Klausovi.

A to je pro dnešek vše. Zkuste si tento týden najít chvilku času na pana Ganéšu nebo aspoň na nějakého sloníka.

Potkají se dva kamarádi:
Jak se máš? Dlouho jsem tě neviděl.
Výborně, člověče, pořídil jsem si slona.
Slona? Co s ním?
To je ti báječná věc. O krmení se nemusím starat, spase mi trávník, takže ho mám jak golfový hřiště, umeje mi auto, děti si ním hrají. No fakt skvělý.
To zní dobře. Na kolik přijde takovej slon?
Tak většinou kolem třiceti tisíc, ale že jsi to ty, prodám ti ho za dvacet.
Fajn, domluveno
Potkají se po pár týdnech:
Teda ty jsi mi dal! Trávník zdupanej, stromy olámaný, všude samý hovno, rozsednul mi auto, děti se ho bojej a manželka se chce rozvádět!
Nehezky mluvíš o sloníkovi, takhle ho neprodáš…

 

Rubriky: Pondělní písně | Štítky: , , , , , , , , | Napsat komentář

Nahulaté písně

„Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás.“ Toto krásné heslo razil v boji proti nevhodně vlasatým mužům Socialistický svaz mládeže na počátku 70. let. Současnému boji proti burkinám na francouzských plážích podobné heslo zatím chybí. Nicméně stejně jako v totalitním Československu nechybí ani v současné demokratické Francii asistence uniformovaných složek a někdy až nečekaně hlasitá podpora spousty slušných lidí. Má žena se vyjádřila, že všechny tyhle pseudoproblémy jsou beztak jen důsledkem zanedbaného nudismu. A jako vždy měla pravdu.

Zcela vážně musím přiznat, že mě už hodně dlouho nic nevyděsilo tak, jako fotografie z pláže v Nice, na níž vidíme trojici ozbrojených policistů nutících ke svleku ženu oděnou v burkini.

nice

foto Reuters

Ano, ani ty teroristické útoky v Nice mě tak nerozhodily. Možná si řeknete, že je absurdní vůbec srovnávat násilnou smrt desítek lidí s násilným svlékáním jedné ženy na pláži. A že je už naprosto nehorázné, aby ze srovnání vyšel ten druhý případ jako horší. Ale to srovnání směřuje jinam. Zatímco za volantem auta seděl jeden vyšinutý jedinec, jehož čin podporuje hrstka fanatiků, policisté jednali jako zástupci státu, oficiální moci a za podpory velké části Francouzů. Kontroverzní vyhlášky proti burkinám sice byly momentálně pozastaveny, o jejich definitivním osudu se ale ještě bude, pravděpodobně dlouze a bolestně, jednat. Pokud bych měla doporučit český komentář, který nejvíc vystihuje mimózní a zvrácenou podstatu podobných vyhlášek a především jejich vynucování, odkázala bych vás na sloupek Ivy Pekárkové.

Pokud na zákaz burkin – podle oficiálních vyjádření „nápadného symbolu islámu“ – díváte jako na pomstu, pak zcela dává smysl. V Nice, kde zákaz burkin vstoupil v platnost nejdříve, došlo k šokujícímu útoku ze strany islámského teroristy. Pokud se město mstí plošně všem muslimům – v daném případě především muslimkám, a pokud chce ve všech muslimech vyvolat pocit, že je francouzské úřady nenávidí, že z občanů druhé kategorie byli degradováni na třetí nebo čtvrtou a že jejich náboženstvím všichni opovrhují, pak je zákaz burkin bezesporu zcela na místě. Bude mít samozřejmě vedlejší účinky, o kterých jako by Francie nechtěla vědět: mnohé převelice umírněné muslimky – tak přizpůsobené západnímu životnímu stylu, že se odvážily na pláž –, se vrátí do zmíněné kuchyně a tam pak uvaří něco moc nepěkného. Celé komunity rozhořčených muslimů, zklamaných z toho, že ať se snaží integrovat sebevíc, Západ je stejně nepřijme a jen jim hází klacky pod nohy, se budou radikalizovat. Tedy – doufejme, že ne všichni, ale pár cvoků přece stačí. Všichni dobře víme, jak to dopadá, když se pár cvoků radikalizuje.

Pominu-li, že podobná opatření skutečně mají spíš potenciál napjatou situaci spíš dál vyostřit, než ji uklidnit, jde především o zrůdný zásah do integrity oněch žen. Demokratický stát, pokud sezná, že přílišné zahalování žen není správné, může v této situaci například rozjet osvětovou kampaň, může vyčlenit peníze na sociální pracovnice, navštěvující muslimské domácnosti, může třeba uspořádat pro muslimské ženy kurzy tance u tyče  za zvýhodněnou cenu. Ale v žádném případě je nemůže nutit, aby se koupaly jen v tom jednom určitém povoleném úboru.

Abych se vrátila k nudismu, zmíněném na samém začátku. Je to námět na mentální cvičení pro ty z vás, kteří protiburkinové vyhlášky v duchu či zcela nahlas schvalují. Představte si, že na vašem oblíbeném koupališti vyhlásí zákaz plavek. Jako úplný zákaz úplně všech plavek. A proč? No protože takový přehnaný stud a odpor k nahotě je beztak přežitkem křesťanského puritánství. A Česko je přece sekulárním státem! Navíc chodit v plavkách, především v mokrých, je strašně nehygienické! Na vaše námitky, že si plavky denně perete a krom toho se po výstupu z vody převlečete do suchých, nebude brán zřetel. Protože to vám přece můžeme věřit a taky nemusíme. A kdo ze slušných lidí by chtěl sedět ve vířivce s textilákem v zasmrádlých trenýrkách. Kdo ví, zda si před vstupem do bazénu důkladně vydrbal penis a testikule, když se tak bojí nahoty.

Z vlastní zkušenosti mohu říct, že nudistické pláže jsou obecně nesrovnatelně příjemnější, než pláže textilácké. Nevím proč, ale minimálně v rámci brněnské přehrady právě na nudapláži Osada najdete ve srovnání s ostatními plážemi nejmenší podíl sprostých, hlučných, smradlavých a bezohledných lidí. Mohla bych se pouštět při hledání důvodů do laciného psychologizování, ale nechám si to od cesty. Budu mluvit jen a pouze za sebe. Být na nudapláži je fyzicky velmi příjemné a psychicky neuvěřitelně osvobozující. A to i pro člověka, který se k první návštěvě nudapláže odhodlal až v dospělosti a musel překonávat opravdu veliký stud. A možná právě pro takového člověka je to vůbec nejlepší. Přesto si ani v nejmenším nemyslím, že je možné a správné někoho ke svlékání nutit. Ať už je výsledkem svlékání žena v cudných jednodílných plavkách nebo žena zcela nahá.

Dnešní písně budou o nahotě a jiné nahulatosti.

Na začátek neoficiální hymna našich nudaplážových výprav:

O tuto píseň jsme se na gymnasiu hrozně přely s třídním učitelem Pavlem Říhou. Jemu připadal text hloupý a nesmyslný a doporučoval nám raději poslech Franka Zappy…

Noční plavání dopřává i extrémním stydlínům možnost zaplavat si na Evu či na Adama. A navíc ještě koukat na hvězdy.

Když se nechtějí svlékat, je to špatně. Když se naopak svléknout chtějí, je to taky špatně. Nahota jako forma politického vyjádení – Erykah Badu byla po natočení klipu zatčena za pobuřování. Příznačně se mi nepodařilo najít video bez rozostřených „nemravných částí“.

Neměli bychom pomíjet fakt, že nahota může být v určitém kontextu vysoce erotická. Takřka kultovní píseň o erotickém odkládání šatstva představuje You can leave your hat on od pana Cockera. Ovšem nemusejí se u ní svlékat jen ženy, jak velmi pěkně dokazují představitelé filmu Do naha.

A u filmu ještě chvíli zůstaneme. Little Miss Sunshine je můj oblíbený „feelgood movie“. Dívenka touží stát se malou Misskou, její poťouchlý dědeček s ní tajně nacvičí vystoupení na finálový večer – striptýz na píseň Super Freak od Ricka Jamese. Film tak vtipně a trefně ukazuje pokřivenost a zrůdnost podobných soutěží, který už z malých děvčat dělají maso na krámě, nicméně si zároveň pokrytecky odmítají přiznat svou zvrácenou podstatu. Děkuji, raději burkini.

A nakonec samozřejmě nesmí chybět Amanda Palmer a její píseň Dear Daily Mail, kouzelná reakce na bulvární článek o jejím koncertu, přesněji řečeno o jejím vyklouznutém ňadru. „C’mon, it’s just a naked woman!“

Přeji vám v novém týdnu spoustu krásných chvil, ať už je budete trávit nazí či oblečení. A taky vám přeju, aby se vám do volby vašeho oděvu nikdo příliš nepletl. A abyste ani vy necítili potřebu rozhodovat, v čem mají chodit ostatní.

Rubriky: Pondělní písně | Štítky: , , , , , , , , | Napsat komentář

Olympijské zpívánky

Tak nám skončily LOH v Riu, vážení přátelé. A Rio procitá z olympijské horečky. Naopak žádného z našich ani jejich chlapců a děvčat olympioniků zdá se nezchvátil virus zika, který byl před začátkem Her ještě vděčnějším mediálním strašákem, než nedokončené stadiony, jakož i improvizace a nedisciplinovanost, kterou prý má pořadatelský národ v genech. Reflexe uplynulých slavností sportu a fair play se tradičně nese od vynášení našich medailistů a hrdost na naši malou zemičku, která dosáhla takových obrovských úspěchů, až po kritiku všech, kteří mohou za tak žalostnou medailovou sklizeň České republiky.

Nejdojemnějším momentem byla jednoznačně chvíle, kdy judista Lukáš Krpálek, náš jediný zlatý hoch z této olympiády, při státní hymně vytáhl ze záňadří fotku svého zvěčnělého přítele a položil si ji na srdce. Prý tu medaili vybojoval pro něj. Ano, k mužnému patosu patří i mužné přátelství, jen by pak možná při následném focení nemusel žertovně kousat do medaile drže jímavou fotku stále v druhé ruce. Přiznávám, že je mi vždycky u takového veřejného rozebírání svatých citů nemálo trapně. Asi jako když jste nedobrovolně svědky něčeho, co považujete za vysoce intimní. Abych se z toho trochu oklepala, dovolila jsem si pod statusem jednoho z přátel zažertovat na téma homolobby, vkrádající se nestydatě i do vrcholového sportu. Leč co Coubertin nechtěl, onen přítel má mezi facebookovými kamarády i aktivní judistku, která sama chvíli před tím sdílela onu dojemnou fotografii s ještě dojemnějším komentářem. Z krátké a nemálo absurdní debaty jsem se stáhla ve chvíli, kdy mi došlo, že oné dámě nevadí ani tak zlehčování ryzích citů a lidské tragedie, ale naznačení, že by snad JUDISTA mohl býti HOMOSEXUÁLCEM nebo mít homoerotické tendence. No ano, kaji se, již nikdy nebudu do blízkosti vrcholových sportovců zavlékat něco tak ohavného, jako je homosexualita.

Jako pokání budu šířit báseň, jejíž autorka to celé vnímala správně, narozdíl ode mě.

krpálek

Ovšem toto je pravidelná rubrika Pondělní písně, mohli bychom se tedy od sportu a homosexualismu přesunout k hudbě. Pokud jste staří zhruba jako já, byla pravděpodobně první olympiádou, kterou jste intenzivně prožívali, ta barcelonská. My to měli zpestřené tím, že jsme v té době byli na rodinné dovolené v Turecku (poblíž města Ayvalik), sportovní klání jsme tedy sledovali v hotelové recepci a s místními jsme pořádali improvizované závody Československo versus Turecko (například v plavání pod vodou nebo přisávání chobotnice). Ovšem nejvíc mi utkvěla titulní píseň:

Píseň vyšla poprvé jako singl v roce 1987. Freddie Mercury byl krátce po tom, co bylo rozhodnuto o pořádání LOH v Barceloně, požádán, aby napsal titulní píseň letních olympijských her. Rozhodl se pro duet se sopranistkou Montserrat Caballé, pocházející právě z Barcelony. Nakonec z jejich spolupráce vzniklo stejnojmenné album, vydané v roce 1988. Freddie Mercury se ovšem olympijských her nedožil, zemřel v roce 1991 na AIDS. Tomu já říkám dojemný příběh!

Ale ne, zase jsem zatáhla do vrcholového sportu homosexualismus! No nic, když už se to stalo, budeme dělat, že je to úmysl. Ostatně hudba Freddieho Mercuryho respektive skupiny Queen se ke sportu, k vítězství a k velkým příběhům hodí. Užijte si tedy rekapitulaci českých úspěchů za doprovodu písní skupiny Queen.

Lukáš Krpálek a jeho zlato v judu v kategorii do 100 kg. Co k tomu ještě více dodat.

Celkem nečekaného úspěchu dosáhly české tenistky, doplněny v jednom případě tenistou (mužem). Celkem tři bronzové medaile získali Petra Kvitová, ve čtyřhře dámy Barbora Strýcová a Lucie Šafářová, ve smíšené čtyřhře Lucie Hradecká s Petrem Štěpánkem, který se radoval doslova jako malý kluk. A tak mu (ale i oněm dámám) posílám písničku.

Hned dvě medaile získal, přeloženo do sporťáčtiny „vylovil z vody“, Josef Dostál. Nejdřív individuální stříbro v rychlostí kanoistice v závodě na 1000 metrů, pak přidal bronz jako součást posádky čtyřkajaku (dále Daniel Havel, Lukáš Trefil a Jan Štěrba). Líbily se mi na něm především jeho mužné tmavé vousy.

K olympijským hrám patří i obrovský mediální tlak na ty sportovce, od kterých se medaile prostě čeká. Celkem úspěšně, tedy ve smyslu „přivezli nám medaili“, se s ním srovnali: bronzová oštěpařka Barbora Špotáková, která po medailovém hodu ještě přikrytá vlajkou zvládla vší silou fandit okoloběžící překážkářce Zuzaně Hejnové (skončila čtvrtá, tak vytučněná nebude, za trest); vodní slalomář Jiří Prskavec, který se kvalifikoval na úkor stříbrného medailisty z Londýna Vavřince Hradilka – Prskavec sice získal „jen“ bronz, ale byla to první medaile pro ČR na těchto LOH, tak mu to národ odpustil; no a také Ondřej Synek, od něhož se sice čekalo zlaté zacinkání, nicméně je to sympaťák a přece jen už není nejmladší.

Poslední medaili pro ČR získal stylově poslední den cyklista Jaroslav Kulhavý. Porazil ho jen Švýcar, jehož jméno zní trochu jako šutr. Inu „srandovní jména, Smetana, Komín, Lednice“ jak by zaskandovala má neteř Zuzana. Poslední dvě kola závodu jsem dokonce i sledovala (letos bylo nějak málo času)! Ovšem víc než Kulhavý se mi líbila jeho reprezentační kolegyně Kateřina Nash, jejíž radost z pátého místa byla nefalšovaná a krásná. A připomněla ty trapné olympijské ideály, na které rádi zapomínáme, jelikož si sportovci „jezdí na výlety z našich daní“, klidně si nepřivezou medaili a ještě se ani neomluví. Píseň v žádném případě nemá naznačovat nic o hýždích sportovců, jen se tam prostě objevuje jízda na kole.

Ale úplně nejvíc se mi na olympijských hrách líbilo zahájení, především nástup zástupců jednotlivých zemí. Většina národa to považuje za nejnudnější část her, my doma se na to těšíme jak malé. Těch barev! Té pestrosti! Těch krásných černochů a černošek! Letos se k tomu ještě přidala slast nad představou tradičního českého hodnotisty, který samozřejmě olympiádu sleduje a fandí našim, jak je mu asi příjemné poslouchat řeči o ekologii, globální odpovědnosti, soucitu s uprchlíky a všeobecnou chválu multikulti. I takový kádr, jakým je Jaromír Bosák, normálně v přímém přenosu z Ria gratuloval k vítězství britským pozemním hokejistkám, jmenovitě kapitánce Kate Richardsonové-Walshové a její ženě a spoluhráčce Helen Richardsonové-Walshové. Zmínil, že jde od roku 1920 o první manželský pár, který společně získal zlato pro Británii. Tehdy to byli jachtaři Wrightovi. A popřál jim i nadále mnoho úspěchů ve sportu i v soukromí. Je mi tradičních hodnotistů trochu líto. Povinné sledování všech sportovních akcí s českou účastí začíná být v posledních letech skutečná řehole. Tedy pokud máte smysl pro tradiční hodnoty. Každopádně láska je moc pěkná věc, skoro bych řekla, že i pěknější, než olympijská medaile.

A to je pro dnešek vše, přátelé. I když jsem se snažila dopřát vám dnes vyrovnanou směs dojetí, radosti a novinářských klišé, je klidně možné, že jich ještě nemáte dost. V tom případě doporučuji zajít na stránky České televize a sjet si sestřihy jednotlivých olympijských dnů. Sama jsem tak již učinila a je to intenzivní zážitek. Především z lingvistického hlediska.

Ale ne! Já už bych se s vámi málem rozloučila, aniž bych sem na závěr dala TU JEDINOU NEJKLIŠOVITĚJŠÍ A NEJKRÁSNĚJŠÍ VÍTĚZNOU PÍSEŇ!!! A z takového hříchu bych se nevykoupila snad ani celoměsíčním sdílením upřímných básní ze života. Tak tady ji máte. Pěkný den, týden i měsíc, mějte se rádi, mějte rádi sport a nezlobte se na sportovce, kteří nevyhráli. Vždyť je to jen hra.

 

Rubriky: Pondělní písně | Štítky: , , | Napsat komentář

Písně jako malované

Vzhledem k aktuálnímu dění bych měla volit téma Olympiáda případně Hrdost, Homosexualismus či Lidská práva. Mně se ale dnes strašlivě nechce vyjadřovat se k čemukoli aktuálnímu. Snad že mám za sebou překládání filmu Kenau o haarlemské hrdince, která na konci 16. století pomáhala bránit město před španělskými dobyvateli. Bránila ho tak usilovně, že se v nizozemštině slovo kenau používá jako označení mužatky nebo silné ženy.

Ovšem ani silné ženy nebudou tématem dnešních Písní. Ještě bych se musela pokoušet definovat, co znamená být silná. Případně co v dnešní době znamená být ženou. A to bych se zase oklikou dostala k Prague Pride a LGTB komunitě a na to nikdo není zvědavý, tím méně já. Dnešní Písně budou malované. Tedy nejenom malované. Animované nejrůznějšími způsoby. Protože animace je príma a režisérem animovaných filmů může být i člověk, který nechce interagovat s jinými lidmi. I když živé lidi je také možné animovat. Animovat je možné v podstatě cokoli. Slovo animace pochází od slova anima, duše. Animovat bychom tedy mohli puristicky přeložit slovem oduševnit. Dnešní Písně tedy budou oduševnělé. Užijte si je.

Amanda Palmer & The Grand Theft Orchestra: WANT IT BACK (režie: Jim Batt, použita technika stop motion)

MGMT: TIME TO PRETEND (režie: Ray Tintori)

The White Stripes: FELL IN LOVE WITH A GIRL (kostky lega oduševnil Michel Gondry)

Blur: COFFEE & TV (Krabice mléka ještě nikdy nebyla tak jímavá. A může za to Garth Jennings alias Hammer & Tongs)

R.E.M.: I’LL TAKE THE RAIN (vůbec první animovaný klip této skupiny natočil David Weir, příklad klasické kreslené animace)

U2: HOLD ME, THRILL ME, KISS ME, KILL ME (Jednou se podílíte na soundtracku komiksového filmu a už je z vás kreslená postavička.)

The Smashing Pumpkins: TONIGHT, TONIGH (poctu panu Mélièsovi, který byl průkopníkem i nejrůznějších animačních technik a jejich kombinování s hereckou akcí, natočili Jonathan Dayton a Valerie Faris)

A to je pro dnešek téměř vše, přátelé. Vykročte do nového týdne bez nehod a mějte se animovaně.

Jako osmou tečku přidávám bonus v podobě Johna Calea. Nějak se ho v poslední době nemůžu nabažit. A v tom klipu je ostatně taky použitá animace.

 

Rubriky: Pondělní písně | Štítky: , , , , , , , , | Napsat komentář

Písně od Veličky

Slovo bigbít pro mě vždycky znamenalo rakváčskou muziku za totality upoceně napodobující západní vzory. A na hudebních festivalech mi obecně vadí velká koncentrace lidí, kteří jsou často opilí, hluční a páchnoucí. Je tedy jasné, že jsem uplynulý víkend nemohla trávit nikde jinde, než v Tasově na festivalu Beseda u bigbítu.

V dnešních Písních stručně zrekapituluji, co jsem tam viděla a slyšela zajímavého. Vždy po jedné písni od každé skupiny, jejiž celý set jsem si užila pěkně pod pódiem. Viděla a slyšela jsem tam toho pochopitelně daleko víc, to už by ale byla docela jiná písnička.

Slovenské Longital jsem znala jen z doporučení některých přátel. Bála jsem se, že to bude takové příliš křehké a poetické, nefestivalové. Ale jejich set v Tasově byl plný až živočišné energie, žádná ukníkanost, navíc kytary zní daleko zajímavěji, když na ně hrajete smyčcem, než když na ně smyčcem nehrajete.

Norští Jaga Jazzist byli prezentováni jako hlavní hvězdy letošního ročníku Besedy. Je pravda, že jejich směs až výtahového ambientu s odvázanými dechy a perkusemi se naživo poslouchá velmi příjemně. Ale vrchol festivalu to aspoň pro mě rozhodně nebyl.

Druhý festivalový den jsem hudebně zahájila v pravé poledne s Musicou Folkloricou. Přizvali si poměrně mohutnou posilu, jednak své tradiční společnice Oskoruše, zpěváka Antona Pavča (jeho podání písně o neopětované lásce Prší, prší bylo odzbrojující), jedno sólo si dopřála i mladinká dcera basisty Sára Slováková, disponující skvělým plným a čistým hlasem. Vrcholem multikulturalismu ovšem bylo, když cimbálista Petr Pavlinec zahrál na marimbalom (vlastnoručně vyrobeného křížence marimby a cimbálu) židovskou píseň Hava Nagila.

Po slováckém folklóru nastoupil na hlavním pódiu priemyselný folklór úžasně máklé slovenské slupiny Vrbovskí víťazi. Branislav Jobus, polovina tohoto bratrského dua, byl rovněž moderátorem stage A. Jeho hlášení o nutnosti přestěhovat 18 stanů ze švestkového sadu mě bude hřát na srdci za chladných zimních večerů. Vrbovskí víťazi zpívají především o práci a bezpečnosti práce a když dojde na osvětu, nebojí se ani tak složitých slov, jako je žebřík nebo řetízek. Každou píseň hrají na jiný originální a vlastnoručně vyrobený nástroj. V jejich textech je ale i velmi mnoho něhy a životní moudrosti, jako například v té následující.

Noticky v katalogu hudebního festivalu bývají často ještě daleko větší VMF, než na festivalu filmovém. A pokud se to v nich nehemží podivuhodnými slovními výkruty, často si i pod poměrně věcnou charakteristikou těžko něco konkrétního představit. Maďarští The Best Bad Trip ale svou katalogovou charakteristiku naplnili dokonale. Pokud by vás zajímalo, jak zní směs jazzové preciznosti a punkového šramlu, zajděte si na ně.

Asi největším obejvem festivalu pro mě byla Američanka s indickými kořeny Shilpa Ray. Mohla jsem si ji klidně objevit už loňského listopadu, kdy hrála v brněnském Kabinetu múz. Ale všechno má svůj čas a její sobotní devadesátiminutový set v Tasově byl jednoduše vynikající. Přesto nebo právě proto že podle vlastních slov hrála s příšernou kocovinou. Její hlas, hra na harmonium a image feministické verze pinup girl, to všechno si mě získalo.

Posledním soustředěně vyposlechnutým setem na Besedě pro mě byli Please The Trees, o kterých jsem toho už hodně slyšela, ale ještě neslyšela je samotné. A pěkné to bylo.

Pak už se jen popíjela ořechovice u stánku brněnské kavárny Tunsgram, nadávalo se na skupinu Ghost Of You a konversovalo se o vaření. Takový běžný festivalový dojezd, však to znáte. A pokud neznáte, zajeďte si na nějaký hudební festival, ještě jich o těchto prázdninách můžete pár stihnout. Každopádně si užijte co nejpěknější start do nového týdne a nevařte, pokud vás to netěší.

 

 

Rubriky: Pondělní písně | Štítky: , , , , , , , , , | Napsat komentář